Varování - blog obsahuje povídky typu yaoi..( Kluk x Kluk )

Prosinec 2011

Boj ducha

22. prosince 2011 v 13:10 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
"S Tebou nikdy neprohraju, Orochimaru." Řekl pevně Kakashi, který byl nedaleko něj. Stál hrdě a vzpřímeně, připraven se kdykoliv vyhnout případnému útoku. Orochimaru se na mistra díval s pohrdáním a na sněhobílé tváři vykouzlil tajemný úsměv doplněný olíznutím rtů svým dlouhým hadím jazykem. Poté sklonil hlavu a nechal svou tvář zahalit clonou dlouhých černých vlasů.
"Nebuďte pošetilý, Kakashi sensei. Nemáte šanci. Osud Listové je zpečetěn." Byla to tichá, ale pravdivá hrozba. Orochimaru měl všechny trumfy, boj s ním bylo čiré bláznovství, sebevražda. Černovlasý uměl tolik technik jako nikdo jiný a přesto před ním stál mistr Kakashi, zahalen rouškou po kořen nosu. Přes levé oko mu spadala čelenka Listové, která chránila Sharingan, jeho dar. Oddechoval klidně, přestože věděl o naději, jež byla mizivá. Smířen se životem i smrtí se syn z Listové hodlal postavit zavrženému učni Třetího Hokageho, aby chránil svůj domov. Kolem nebyl nikdo, kdo by mu pomohl, ačkoli stříbrovlasý Kakashi byl zvyklý pracovat sám. Možná to tak bylo lepší.
"Osud Listové není ve Tvých rukách, Orochimaru. Tohle býval i Tvůj domov, vzpomeň si." Pobídl ho drsným hlasem mistr. Takhle mluvit nechtěl, ani on neměl náladu na to vzpomínat a pociťovat jakýkoliv jiný cit, než byla nenávist k černovlasému. Ale možná věděl, že chladného Orochimaru nedokáže zastavit silou, proto se snažil v něm probudit emoce a vzpomínky. Orochimarův jemný sluch zaznamenal Kakashiho zrychlující se tep, okamžitě poznal, že trenér je nesvůj, že váhá a je pod tlakem. Tento pocit se mu líbil, miloval ten pach, kdy z něj mají ostatní strach. Olízl se a sevřel ruku v pěst.
"Jste slabý, Kakashi sensei. Já nemám cit, ten jsem již dávno ztratil. Ale ani Vy už ho dlouho mít nebudete, Vaše tělo vychladne a stanete se jen jednou z mnoha bezvýznamných obětí této války. Nikdo si nevzpomene, že jste tu stál, nikdo si nevzpomene, že jste bojoval za Listovou, že jste pro ni krvácel, že jste pro ni dodýchal. Budu velkorysý, Kakashi sensei. Dám Vám možnost uhnout mi z cesty, dokud to jde." Díval se na mistra svýma hadíma očima a zorničky se mu zužovaly. Věděl, že stříbrovlasý je výjimečný, jeho blesková technika Chidori měla úctyhodnou pověst. Hatake by se mu hodil, jako jeho voják. Ale nejspíše tušil, jaká bude odpověď. Přesto to zkusil.
"Ne, Orochimaru. Neustoupím. Budeš mne muset zabít." Byl to rozvážný a silný hlas. Kakashi by si to nikdy nerozmyslel, k tomu nebyl vychováván. Jeho život byl v Listové, nikdy ji nezradí, i když musel udělat něco, co mu příčilo. Tenhle boj nikdy nemůže vyhrát silou ani zkušenostmi. Musí z toho udělat boj ducha.
"Jak si přejete, sensei." Kývl hlavou černovlasý a napřáhl ruce k pečeti, avšak dříve než stačil zformovat prsty a vyřknout techniku, uviděl, jak se k němu mistr blíží několika rychlými kroky. Dokázal tedy aspoň vyslat několik ostrých šurikenů jeho směrem, minul. Orochimaru nečekal, že bude Hatake tak rychlý a ještě než stačil složit další pečeť, stál už Kakashi přímo před ním. Ale rána nepřišla, ani bodnutí nebo výbuch. Vůbec nic, jenom ticho. Sensei se díval černovlasému přímo do žlutých hadích očí a možná i doufal, že Orochimaru svou pečeť dokončí a zbaví ho života. Avšak nestalo se tak, Orochimaru nechápal, co se děje.
"Zabij mne, Orochimaru." Po těchto zmatených slovech se Kakashi - san sesunul pomalu na kolena přímo před něj, oči stále pozorujíc jeho bledou tvář. Souboj ducha. Mistr netušil, co se stane. Možná zemře, možná ne. Dal svůj život černovlasému. Jeho tep se opět zpomaloval, nechal svou Chakru, aby ho naplnila teplem, neměl v úmyslu bojovat. Orochimaru se rozesmál, byl to bezcitný smích, smích blázna.
"Kakashi sensei, takhle ne. Tomuhle Vy, říkáte boj? O co se tady sakra snažíte? Už jsem Vám říkal, že city nemám." Chytil Orochimaru Kakashiho za vlasy a zvrátil mu hlavu do zadu. Druhou rukou mu z tváře shrnul roušku a strnul. Poprvé v životě uviděl Kakashiho tvář odhalenou, pohledem zkoumal jeho plné rty, nyní bolestí semknuté k sobě, a taky ostře řezanou bradu přecházející v ladnou úzkou šíji. Tváře byly hladké a lehce ruměné, snad z chladu této poslední noci. Jemně vystouplé lícní kosti dodávali mistrovi mužné vzezření, Orochimaru se podivil, proč Kakashi halí svůj pohledný obličej. Ucítil na vlastní tváři jeho plachý, mělký dech. Dech, který zanedlouho ztratí význam.
"Neváhej, Orochimaru. Nebráním se, přijmu smrt pokojně." Zašeptal stříbrovlasý a sám ještě více zvrátil hlavu, aby odhalil nepříteli nechráněný krk. Nyní byl v pozici, kde nešlo nic dělat i kdyby chtěl, nestihl by v čas zareagovat a černovlasého útoky vykrýt. Byl zcela v moci zla. V hlavě si promítal všechny ty okamžiky v Listové, byl hrdým a neohroženým ninjou, nikdy neprohrával, nikdy neustoupil ani o krok, co slovo, to zákon.
"Hlupáku, Kakashi. Jste bláhový, teď bych Vás mohl zbít jako psa. Ale ne, tohle si někdo jako Vy nezaslouží. Chtělo by to něco vznešenějšího, něco hodného Vašeho postavení, co myslíte." Orochimaru se sehnul ještě blíž, aby mohl mistrovi šeptat přímo do ucha, stále pevně svíral jeho vlasy, aby nedal stříbrovlasému jedinou naději uniknout. Chtěl si s ním pohrát a doufal, že sensei bude odhodlanějším bojovníkem, nicméně ani póza mučedníka by nemusela být špatná. Vychutná si každičkou kapku Kakashiho krve.
"Proč plýtváš slovy, Orochimaru - san? Copak Ti není moje srdce dost dobré? Musíš se mi vysmívat?" Zavrčel přísně Hatake a svaly v těle se mu napjaly. Sharingan dobře ukrytý pod čelenkou Listové se probudil k životu, avšak pokud neviděl přímo určitou osobu, bylo jeho umění bezcenné.
"Mátě pravdu, sensei. Vaše srdce je pro mne možná až příliš dobré. Odpusťte." Po těchto slovech se Orochimaru od Kakashiho odvrátil, povolil sevření mistrových vlasů a poodstoupil několik kroků dozadu. Nezapomněl se letmo dotknout té hladké tváře, kterou poznal tak náhle. "Vstaňte, Kakashi sensei. Chci, abyste se mnou bojoval." Olízl si rty černovlasý. Najednou ho přepadla myšlenka na to, jak asi chutnají ta ústa věčně zahalená před sluncem, jak chutnají Kakashiho rty. Možná, že mají slanou chuť, železitou jako krev, možná jsou sladká jako ústa dívky nebo snad hořká po zklamání ze života.
"Právě s Tebou bojuji, Orochimaru. Z čeho máš strach? Je to snadné, je to stejné jako vždy. Mnohokrát jsi již zabil a sledoval někoho umírat, proč nyní váháš?" Kakashi stále klečel na zemi, díval se na nepřítele odhaleným okem. Bylo nezvyklé, že cítil vánek na tváři, měl ji odhalenou. Cítil, že jeho tah byl správný, souboj ducha byl rozehraný. Orochimaru ho nechtěl zabít. Nyní ne.
Mistrovým záměrem bylo přesvědčit černovlasého, aby jej zabil. Přesně to měl Orochimaru v úmyslu, avšak jakmile se sensei vzdal a podvolil se jeho vůli, Orochimaru znejistěl. Byl to tah, který nečekal, najednou se jeho plán naklonil nesprávným směrem a vykolejil bledého muže z jistoty. Najednou nemohl Kakashiho zabít, protože přesně to si mistr přál. Plnění přání nebyla Orochimaruova oblíbená činnost. Tohle byla šance, Kakashiho jediná naděje.
"Řekněte mi, Kakashi, co cítí člověk, který umírá pro něco, co je mu drahé." Tahle otázka stříbrovlasého zaskočila, nečekal ji. Orochimaru nepolevoval v pozornosti, věděl, že Kakashi je stále příliš nebezpečným nepřítelem, ale zajímalo ho, co mu sensei odpoví. Sám nebyl schopný citu již dlouhou dobu, byl zvědav.
"Ještě nejsem mrtvý, Orochimaru." Kakashiho hlas náhle zhrubnul a zvážněl více, než bylo vhodné. "Povím Ti to, až budu umírat za Listovou a za všechny ty osoby, mně blízké. Ale ještě než zemřu, donutím Tě cítit." Mistr pomalu zvedl ruce, tak aby je Orochimaru viděl. Čelenku Listové, která halila Sharingan opatrně nadzvedl a odhalil tím rudou zornici a také dlouho táhlou jizvu přes oko. Byl to právě černovlasý muž, který mu tento výjimečný dar věnoval. Sharingan byl záležitostí kmene Uchihů, ale Kakashi se jej naučil ovládat bez problému, nicméně jeho Chakra nebyla uzpůsobena k jeho používání. Unavil se rychleji.
Poté své ruce zase svěsil. Slyšel Orochimarův výsměšný chichot, avšak sensei myslel svá slova více než vážně. Na životě už mu nezáleželo, černovlasého porazit nedokáže, alespoň jej oslabí a probudí v něm skrytý cit.
"Vážně jsem si nemyslel, Kakashi - sama, že budete před smrtí tak uboze uvažovat. Donutíte mne cítit? Jediné co ucítím, bude Vaše krev ve vzduchu a strach ze smrti. Braňte se!" Vykřikl Orochimaru a odmrštil proti mistrovi jeden z nožů kunai. Byla to vteřina, Kakashi měl tisíc možností úhybu, noži se mohl vyhnout kdykoliv, ale neudělal to. Místo toho sebou jen škubnul a na okamžik ztratil dech, když mu kunai projel svalstvem na hrudi. Žádný výkřik ani skučení, ani jediná slza, stříbrovlasý měl zavřené oči a opět se přiměl vydechnout. Vypjal hruď, jakoby chtěl sobě i nepříteli dokázat, že z bolesti strach nemá. Přesto, když viděl rudé pramínky své horké krve vsakovat se do zelené Listové vesty, obavy ho přepadaly jako nezvaní zloději. Nechal nůž zabořený ve svém nitru.
"Nebudu se bránit, Orochimaru." Kakashiho hlas byl náhle slabý a plný smutku. "Prokaž mi službu, nezabíjej mne rychle. Chci si vychutnat každou vteřinu, kdy cítím, kdy vnímám, kdy myslím. Byť je to bolest a zármutek, byť je to marná touha a beznaděj. Lepší špatný cit, než žádný. Lituji Tě, Orochimaru, jsi jen loutka." Sensei sklonil hlavu a pozoroval stále se zvětšující kaluž karmínové červeně pod svými koleny.
Orochimaru se na něj podíval, avšak jeho pohled byl jiný. Přemýšlel o mistrových slovech a snažil se potlačit nenávist, která mu vnucovala myšlenku na Kakashiho okamžitou chladnokrevnou záhubu. Chtěl se vysmát jeho bezduchým názorům, ale nemohl. Lepší špatný cit, než žádný. Zadíval se kapku krve, která si razila cestu od rány na Kakashiho prsou, dolů k zemi. Musel mít obdiv nad povahou, která neprojevila bolest navenek, přestože byla zjevná.
"Povězte mi, Kakashi sensei, bolí to?" Ukázal prstem na polovinu nože kunai trčící ven z hrudí stříbrovlasého, druhá polovina se topila v cárech svalů a útrob hrudního koše. Černovlasý Orochimaru moc dobře věděl, že to bolí, ale chtěl to slyšet z úst zraněného muže.
"Nebolí mne to tak, jako Tebe, Orochimaru." Řekl bez váhání sensei. Jeho dech byl rychlejší a pohled ublíženější, souboj ducha prohrával. Stále na kolenou se snažil o něco, co všichni považovali za nemožné. Černovlasý se pohnul. Několika pomalými kroky se přesunul před Kakashiho a též poklekl. Nyní se mu díval zpříma do očí, jedno vyplněné Sharinganem. Klečel v jeho krvi, nevadilo mu to. Jejich tváře oddělovalo sotva několik centimetrů, avšak ani jeden z mužů pohledem neucukl. Proti černovlasému trčela z Kakashiho hrudi část nože, ale Orochimaru se jen letmo usmál a nahnul se k poraněnému. Zlomek vteřiny mu stačil, aby své rty přimknul na jeho. Senseiovi rty byly chladné a bledé, jakoby z nich vyprchával život, i tu setinu vteřiny Orochimaru vnímal jako věčnost. Kakashi zaskočen tímto nepřítelovým činem se ihned odvrátil a chytil oběma rukama černovlasého za ramena, aby ho od sebe odpoutal.
"Co to…" Kakashiho srdce bylo najednou slyšet všude, vůbec ničemu nerozuměl. Chápal by, kdyby mu Orochimaru zarazil kunai ještě hlouběji do těla a způsobil tak větší bolest, ale ne, polibek nečekal.
"Já myslel, že se nebudete bránit, Kakashi sensei. Lhal jste mi." Pověděl pomalu zklamaně černovlasý, sklonil hlavu a nechal tvář zahalit svými dlouhými vlasy, přisedl si na paty. Mistr mu nyní neviděl do tváře, když si Orochimaru olízl rty, aby byl schopen přirovnat chuť těch ledově bledých úst k něčemu co jich dříve poznal. Ale nemohl. Nebyly sladké ani slané. Jejich jemná hořkost spojená s krví, která Kakashimu ulpěla na rtu, nejspíš, když si jej bolestí skousl, se Orochimaruovi nesmírně zalíbila. I ten vzdorovitý nečekaný polibek, kterým stříbrovlasého polekal se mu zdál více než jen setina vteřiny. Sensei se mezi tím vzpamatoval a oddechoval rychleji, než chtěl, neb se obával, že ostří zasáhlo plíce a čím rychleji dýchá, tím spíš se udusí svou krví. V ústech začal pociťovat železitost své krve, jež mu stoupala do krku.
"Proč jsi mne políbil, Orochimaru?" Vyčkával na odpověď Kakashi ve snaze potlačit myšlenky na blízkou smrt. Taktéž přisedl na paty a snažil se vypozorovat z nepřítelovy tváře jakékoliv pocity. Najednou, skoro až bezmyšlenkovitě natáhl paži a odhrnul Orochimaruovi z vlasy z obličeje, aby mu viděl do očí. Opatrně mu je zastrčil za ucho a položil dlaň na jeho tvář, přičemž mu zvedl hlavu. Jejich oči se znovu střetly.
"Zabíjím Vás pomalu, sensei, jak jste si přál. Dlouho nevydržíte." Odmlčel se černovlasý a upřel zrak na zbraň v mistrově těle. "Možná to nemusí být špatné pocity, které budou Vaše poslední, možná mohou být příjemné." Orochimaru se jemně dotkl ruky stříbrovlasého, která stále svírala jeho tvář, pomalu ji vzal do své a něžně ji stiskl. Kakashi vydechl, krev se v tenoučkém pramínku vydala od jeho rtů na bradu, kde se oddělila od jeho sametové kůže a vytvořila mu jedinečnou rudou kresbu. Sám věděl, že už mu mnoho času nezbývá, zemře. Souboj ducha se pohnul směrem, který nebyl jeho záměrem, ale možná, snad dokáže v nepříteli vyvolat emoce. Orochimaru se opět záhadně pousmál, přivřel své oči s podlouhlými zorničkami jen velmi zlehka se nakláněl k mistrovi. Dával mu čas, čas aby ucukl, ale Kakashi mu vyšel vstříc a jejich ústa spojil v jedno. Tento polibek nebyl letmý a jednostranný, rty se do sebe zprudka zaklesly a uprostřed nich se odehrával okem neviděný souboj dvou dychtivých nedočkavých jazyků. Stříbrovlasý zajel nepříteli prsty do vlasů a přitáhl si jej blíž, aby polibek více prohloubil. Jeho srdce najednou zdivočelo, tok krve z rány nabral spád a dech i tep kolísaly na hranici neměřitelnosti. Orochimaru se tomu nebránil, nechal se spoutat okamžikem a samotného ho překvapovaly ty návaly horkosti, které už by pociťovat neměl. Vřelo to v něm, ale rozum měl stále převahu nad silou okamžiku. Přál si přitisknout se na Kakashiho a sevřít jeho umírající tělo v náručí, ale zbraň mu v tom bránila.
"Jste tak překrásný, Kakashi sensei. Odpusťte." Vyhrkl černovlasý jakmile měl prostor k nádechu. Oběma sněhobílýma rukama pevně sevřel rukojeť nože kunai a hrubě ho vytrhl muži z prsou. Kakashiho srdce jakoby vynechalo několik úderů a stříbrovlasý okamžitě přitiskl obě dlaně na ránu, doufajíc že zmírní krvácení, avšak život mu protékal skrz prsty. Stále se upřeně díval na nepřítele, který už zbraň položil vedle. Orochimaru se uchichtl, když spatřil krvácející ránu. Opatrně, snad by se dalo tvrdit s láskou vzal mistra za ruce a s trochou síly mu sejmul dlaně z rány, sensei se příliš nebránil, karmínová červeň nyní proudila rychleji a byla tmavší. Černovlasý si všímal trhaného nepřirozeného dechu stříbrovlasého, vnímal jeho bolest i jeho strach, avšak nepřál si takový konec pro někoho, koho vždy obdivoval a ke komu choval úctu. Objal Kakashiho, přitiskl svou hruď na jeho bez ohledu na to tekuté teplo, které poraněnému sálalo z těla. Sensei kolem něj také ovinul paže, ačkoli jeho pohyby už nebyly obratné, síla mu docházela. Cítil, že umírá, nehty bezcitně zarýval do Orochimaruových zad, jakoby si přál, aby byly opravdové. Bál se, aby nezmizeli a nerozplynuly se v nicotě. Z úst už mu samovolně unikaly pramínky krve, které se vpíjely do bílého hábitu černovlasého.
"Děkuji, Orochimaru." Kakashi už téměř nemohl mluvit, čelisti měl zakleslé v sobě tou ohromnou silou bolestivého umírání. Jeho sevření povolovalo, ačkoli srdce se ještě odmítalo vzdát.
"Ššš, mistře Kakashi. Nemluvte, unavíte se." Něžně od sebe stříbrovlasého odtáhl a pohlédl mu do vystrašených očí. Poté ho ještě jednou vášnivě políbil, byl to hluboký procítěný polibek, kdy Orochimaruův jazyk vnímal tu krev plnící senseiova ústa. Přesto nepřestal. Cítil, že i jeho rty se barví rudou tekutinou, která stejně jako Kakashimu u jemu stéká z úst na bradu, na krk a vstřebá se do oděvu. Rána na Kakashiho hrudi žhnula, jakoby samotný mistr hořel. Byla to horkost krve.
Orochimaru následně Kakashiho opatrně položil na zem, věděl že stříbrovlasý ještě žije, přestože už nebyl schopen vnímat. Oddechoval už jen velice nepravidelně a mělce.
"Kéž byste mi mohl povědět, co cítíte když umíráte pro něco, co je Vám drahé." Zašeptal do ticha Orochimaru, rozepnul Kakashimu vestu, vyhrnul tmavý rolák a přitiskl ústa na krvácející ránu. Dlouhým hadím jazykem pronikl mistrovi do hrudi, a pevně jím omotal unavené srdce stříbrovlasého senseie. Zřetelně cítil každičký, byť sebe slabší úder. Sevřel jej tedy pevněji, aby zamezil přístupu krve k srdečním síním. Nebylo to obtížné. Na vteřinu přesně již věděl, že Kakashi je mrtvý.
Když se na něj později díval, když zkřehlými prsty zavíral jeho nehybné oči, ucítil něco neobvyklého. Zdálo se to jako maličký brouček, který černovlasému sedl na tvář. Orochimaru jej chtěl prstem smést, avšak nebylo to nic, čeho by se mohl tak snadno zbavit. Nevěřícně hleděl na svou ruku, nezdála se jiná, jen špičky prstů se nepatrně leskly. Byla to slza. Černovlasý to nechápal, nerozuměl ničemu. Kde se tam jenom ta slza vzala, nemohla patřit jemu, vždyť on již city dávno neměl. On nedovedl plakat. Potom opět pohlédl na to překrásné neživé tělo před sebou a v momentě pochopil. Sklonil hlavu.
"Prohrál jsem, Kakashi sensei. Donutil jste mne cítit. V této bitvě jste vítězem Vy." S těmito slovy dal Orochimaru průchod naprosto nesobeckému a přirozenému pláči nad tělem někoho, koho v hlouby své duše skutečně miloval. Teď to věděl.

Bude se ti to líbit

21. prosince 2011 v 16:50 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Omlouvám se...Tahle povídka není moc povedená...Zkrátka mě opustila inspirace..

"Jdete pozdě!" rozkřikla se růžovlasá kunoichi na Kakashiho a založila si ruce v bok. Ten už to po několikátý ignoroval, což Sakuru vždycky ještě víc naštve. Opakuje se to pokaždé. Sakura se rozmáchne, Kakashi jí ruku zastaví a začne trénink.
"Tsunade pro nás žádnou misi nemá, tak vyzkoušíme něco nového. Jelikož vztahy v tomto týmu nejsou, jak bych to řekl. No nejsou dobré, zvlášť v mužské části, tak jsem se rozhodl, že vás zavřu na den do společné místnosti a tím budete utužovat svoje přátelství. Sasuke, Sakuro, zatím zůstaňte tady. Potřebuji Narutovi něco říct," domluvil a blonďáček šel poslušně za ním do lesa. Kakashi se zastavil uprostřed louky daleko v lese a otočil se k blonďatému chlapci.
"Naruto, vytvoř Kagebushin," ten poslechl a najednou místo jednoho blonďáka tu stáli dva. "Dobře a teď se tu schováš a já půjdu s tým klonem zpátky za zbytkem týmu. Poté za tebou přijdu. Mám pro tebe totiž jiný úkol." Genin kývl a po Kakashim zbyl jen obláček kouře. Pak si Naruto sedl do tureckého sedu a začal se učit ovládat Kyuubiho.
Maskovaný ninja se zatím vrátil zpátky a zavedl všechny do sklepa jedné chatky dál od vesnice. Sasuke na sobě měl nic neříkající pohled a Sakura ho pozorovala. Nepravý Naruto měl ruce za hlavou a přiblble se usmíval.
"Dobře, zítra za vámi přijdu. Doufám, že se tu nepoperete a splníte účel tohoto testu. Hodně štěstí," popřál, zamkl je a odešel. Co nejrychleji se přesunul zpátky na louku. Blonďáček se znovu soustředil a byl u klece Kyuubiho, takže kakashiho vůbec nezpozoroval. Toho Kakashi využil a bez prozrazení se připlížil k němu. Pomalu ho zezadu objal a pořádně se na něj natiskl. Čekal, až se Naruto opět vrátí do reality.
Naruto začal opouštět prostor s klecí, kde byl Kyuubi a pomalu otevřel svoje modré oči. Když ucítil něčí ruce, jak ho objímají, cukl sebou. Ale tím si moc nepomohl, protože stisk zesílil.
"Klid," zašeptal mi známý hlas do ucha a přejížděl rukama po jeho břiše.
"Kakashi-sensei?" zašeptal překvapeně Naruto a snažil se jeho
ruce odstrčit.
"Hm?" Jeho marné pokusy ignoroval a nepřestával ho držet.
"Co to děláte?"
"Objímám tě Naruto, objímám. Víš, já tě mám už dlouhou dobu rád víc než jako svého žáka a tohle mi přišlo jako skvělá příležitost se ti přiznat. Neboj se, neublížím ti. Určitě se ti to bude líbit," šeptal mu do ouška uklidňující slova. I s Narutem se přemístil k sobě domů a přenesl ho v náručí do své ložnice. Pomalu ho položil na postel a koukal do těch krásných modrých očí, které byly mírně vyděšené a blonďaté vlasy mu roztomile padaly do obličeje.
Aniž by se odtrhl od jeho očí, vytáhl ze šuplíku pouta a připoutal mu ruce k pelesti postele. Naruto se začal vrtět a škubat sebou. Kakashi si sundal masku a zastavil ho polibkem, což mladého chlapce vykolejilo a překvapení otevřel ústa, čehož starší
ninja využil a vsunul mu dovnitř jazyk, kterým šmejdil všude, kde se dalo. Snažil se Naruto přimět k spolupráci, ale on byl až moc mimo na to, že by se připojil.
Když jim docházel kyslík, odtrhli se od sebe.
"Uvolni se," doporučil mu Kakashi, a poté sundal jeho kombinézu a černé triko, které měl pod ní. U rukávů vzal kunai a obě části oblečení roztrhl, aby nezavazelo. Rukou přejel po blonďáčkové hrudi. Naruto zrychleně dýchal a vyděšeně pozoroval, co jeho sensei dělá.
Kakashi se přesunul na bradavky. Hladil je, kousal a snažil se Naruto vzrušit. Obkročmo na něm seděl a cítil, jak se pomalu vzrušuje, tudíž si vydedukoval, že se mu jeho práce líbí. Přesunul se z bradavek k pupíku a poté putoval jazykem po celé jeho hrudi.
Když ho to přestalo bavit, sundal mu kalhoty i s trenkami a prohlížel si Naruta od hlavy až dolů. Blonďáčkův obličej byl načervenalý a oči přivřené.
Kakashi se přesunul rukou po vnitřní straně stehen a "nechtěně"
zavadil o jeho úd. Poté jel po stehně pořád níž až ke kotníku. Když se dotkl jeho údu, Naruto táhle zasténal. Světlovlasý se rozhodl ho už nehýbat, a tak pohltí do úst jeho penis. Blonďáček se prohl a zasténal. Kakashi začal rychleji zvedat hlavu.
Naruto slastně sténal a zatínal ruce do pěstí.
"Kakashi!" vykřikl mladší ninja a vyvrcholil. Starší vše spolkl a usmál se. Roztáhl mu pořádně nohy a nasáčkoval se tam. Prstem se přiblížil k Narutově dírce a pomalu do ní prst strčil.
Naruto jakoby se probral
stáhl se. Kakashi přestal a přesunul se k jeho uchu..
"Uvolni se, nebo tě to bude bolet a to bych opravdu nechtěl," zašeptal a druhou rukou se snažil odvést jeho pozornost, což se mu dařilo a strčil tam druhý prst a pomalu ho roztahoval. Po chvíli už měl v zadním otvoru, a když si starší ninja myslel, že už je dostatečně připravený, vyndal prsty a co nejvíc mu roztáhl nohy. A poté do něj pomalu zasouval svůj úd na místo, kde ještě před minutou měl čtyři prsty.
Naruto se snažil uvolnit, aby to tolik nebolelo, ale i tak měl obličej zkřivený bolestí.
Když v něm byl Kakashi celý, setrval, aby si blonďáček zvykl. Narutova tvář se uvolnila, a to bylo pro Kakashiho znamení, že může začít. Pomalu začal přirážet a celým pokojem se nesly slastné steny.
Po chvíli přirážení se kakashi rozhodl přestat a odpoutal Narutovi ruce. Poté z něj vystoupil a přetočil si ho na všechny čtyři. Opět do něj vstoupil a znovu začal přirážet. Všiml si, že Narutův úd je opět vzrušený, tak jednou rukou ho uchopil a začal mu ho kouřit.
Oba došli vrcholu téměř stejně. Kakashi pak z blonďáčka vystoupil a spadl na něj. Jak on, tak Naruto zrychleně dýchali a snažili se uklidnit.
"Miluju tě, Naruto," políbil ho Kakashi a poté usnul. Blonďatý chlapec spát nechtěl, ale ani se nemohl pohnout, protože ho starší ninja pěvně držel ve své náruči a ani ve spánku ho nechtěl pustit.
Naruto si musel přiznat, že se mu Kakashi líbil. A teď už dokonce ví, jak vypadá pod maskou. Ani zapřít nemohl, že ho dnes jeho sensei vzrušil. Přestal přemýšlet a usnul stejně jako ninja vedle něj.
- MEZITÍM V CHATCE -
Sasuke si sedl do koutu s jednou nohou nataženou a druhou pokrčenou a koukal do blba. Sakura jako obvykle byla blízko něj a zamilovaně na něj hleděla, což černovlásek ignoroval. A Naruto byl kupodivu zticha a se zavřenýma očima a s úsměvem na rtech seděl na židli.
"Sasuke-kun? Nechtěl by jsi jít po tom, co nás sensei pustí na rande?" zeptala se Sakura.
"Ne a neotravuj," odbyl jí Sasuke a zase koukal jinam. Naruto se potichu zasmál, jenže Sakura to uslyšela a naštvalo jí to. Přišla k blonďákovi, rozmáchla se a pořádně mi ubalila, ale něco bylo jinak. Hned po Sakuřině ráně se s Naruta stal obláček kouře.Na to zareagovali oba.
"Co ten Kakashi naplánoval?" zeptal se Sasuke nahlas.
"Ne nevím, ale když už jsme tu jen my dva, tak co kdyby-"
"Ani na to nemysli. Nech mě být," řekl. Neměl na ní náladu . Neměl náladu na nikoho.
- U KAKASHIHO -
Blonďatý chlapec se probudil druhého dne kolem poledne. Cítil okolo svého tělo tlak, a tak se snažil pohnout. Jenže někdo se vedle něj zavrtil a ještě víc ho stiskl. Poté si vzpomněl na minulý den, ale zdálo se mu to spíš jako sen. Otevřel oči a pohlédl na světlovlasého ninju, jak ještě pochrupuje se spokojeným výrazem ve tváři.
"Kakashi-sensei," promluvil potichu Naruto, protože po ránu míval zastřený hlas. Kakashi nijak nereagoval, a tak blonďáček zkusil něco jiného. Nahl se nad něj a vtiskl mu nesmělý polibek. Najednou se Kakashiho oči otevřeli a vklouzly do Narutových úst.
Blonďáček vytřeštil oči, ale po překonání šoku se připojil. Jejich jazyky se proplétaly. Když se Kakashi odtáhl, vřele se usmál.
"Vy jste byl vzhůru to není fér," nafoukl se Naruto.
"Jen jsem byl zvědavý co uděláš," vtiskl mu polibek do vlasů a poté si s nimi hrál prsty.
"Miluju vás Kakashi-sensei," řekl po chvíli blonďáček a jeho obličej nabral červenou barvu.
"Já tebe taky Naruto a prosím tykej mi," usmál se na něj.
"Hai, Kakashi-sensei," vyplázl na něj blonďatý jazyk a utekl do koupelny.
Když se oba vystřídali v koupelně, utíkali k chatce, kde se nacházel Sasuke a Sakura. Kakashi odemkl a hned před obličejem mu začala řvát Sakura něco ve smyslu, proč tam nebyl Naruto s nimi a tak dále. Na to se světlovlasý sensei nevyjadřoval a raději zmizel pryč. Naruto se zasmál a utíkal za ním. Nad tím se Sakura nechápavě pozastavila, ale poté se odebrala domů, aby si dala sprchu. Sasuke se poté taky vytratil, ale nikdo neví kam.
Jen Kakashi si zatáhl Naruta do lesa a přimáčkl ho na strom a začal ho líbat

Spojeni

21. prosince 2011 v 16:29 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Mám v sobě takový divný pocit, je to jako… jako bych se vznášela, jako by mi v hrudi poletovalo tisíce malých motýlů! Nikdy bych si nepomyslela, že budu cítit něco takového. Nejdříve nejistotu, pak strach a nakonec vděčnost. Jsem tak zmatená.
Dospívající dívka hleděla na plácek před budovou, v níž sídlil Kazekage. Právě se tam shromažďovali vojáci. Brzy přijedou vůdci vesnic, aby se poradili, jak se vypořádat s Akatsuki. Pátý je pro ně cenným informátorem. Setkal se s nimi, bojoval o svobodu, a i když ho zajali, přežil. Když ho Matsuri uviděla, jak sedí na zemi všecek zmatený a nechápe, jak ho mohlo hledat tolik lidí, zabolelo ji u srdce. A pak, za pouhých pár dní, se stala čestnou členkou jeho gardy, na doporučení velitelovy starší sestry Temari. Blonďatá kunoichi nemohla pochopit, proč jí to malé hnědovlasé pískle tolik děkuje, ale Matsuri to věděla moc dobře. Splnil se jí sen.

Byla jediná, kdo věřil, že nejsem zrůda s lidskou tváří. Když jsem ji spatřil v rukou těch hrdlořezů, pochopil jsem, že bych za ni dal v sázku vlastní život. Je tak mladá, nevinná a křehká. Nesmím jí ublížit!
Kazekage se probíral velkou hromadou papírů, teď se však přinutil zvednout hlavu. "Není tohle můj milý bratr?" chechtal se příchozí.
I on se usmál. "Byli v Travnaté také loutkáři?"
Jeho bratr Kankurou se zašklebil. "Tam sice ne, ale jednu nadanou dívčinu jsem objevil ve Skryté mlžné. Žel, byla hrozně mlaďounká. Víš co? Povím ti to potom."
Gaara souhlasil. Zvedl se a náležitě sourozence přivítal. "A co já?" ozvalo se ode dveří ublíženě. "Copak já si nezasloužím objetí?"
Červenovlasý se rozesmál. Jeho sestra si uměla vybrat správný okamžik.

Netrvalo dlouho a osaměl. "Vstupte!" zavolal, když se ozvalo zaklepání.
Dovnitř vešla hnědovláska. "Nechal jste si mě zavolat, Gaara-sama?"
"Ano. Potřeboval bych poslední hlášení hlídek."
Dívka v obličeji příšerně zrudla. "Já… já… asi jsem ho nechala… Omluvte mě!"
Vyběhla ze dveří a mladý muž se za ní díval. Líbilo se mu, jak vždycky zčervenala, když se k ní přiblížil. Sice byla malinko nezodpovědná, ale to by jí odpustil. Koutky mu zacukaly, když si opět sedal k práci.

Matsuri se za sebe tolik styděla. Vždycky, když ho spatřila, zapomínala na povinnosti. Měla by se sebrat, takhle ji brzy vyhodí. Požadovaná lejstra mu sice nakonec donesla, ale on se na ni tak divně usmíval…
Ztuhla, když se pohnula klika u dveří, přece je před chvílí zamkla. Ano, jsou zamčené, ten neznámý klepe.
"Otevři, prosím."
Děvče strnulo. To je pan Gaara! Co jen budu dělat? "Neotevřu, pane!" vyhrkla nakonec.
"V tom případě vyrazím dveře," pravil klidně.
Vyděsilo ji to, přitiskla se k nim, slyšel ji teď mnohem zřetelněji. "Neotevřu vám, Gaara-sama. Není mi dobře, nebudu nikomu otevírat."
Přijal to. "Dobrá tedy. Přijď pak do mé ložnice," požádal ji a pak už jen slyšela vzdalující se kroky.

Než za ním přišel jeho starší bratr, zamýšlel se Gaara nad událostmi posledních dní. Vážně uvažoval o tom, že se dívce svěří se svými zvláštními stavy a pocity. Nevěděl nic o lásce. Vychovávali ho jako zbraň, měl být pouhým nástrojem odplaty. Znal jen lásku k matce a sourozenci mu mnoho rad neposkytli. Temari si podrobnosti o svých milostných dobrodružstvích nechávala pro sebe a Kankurou… to se ostatně už za chvíli doví.

Mistr loutkář donesl čaj a malé občerstvení. Gaara byl na novinky zvědav. "Tak si to představ! Vydal jsem se za nevěstou a nemohl najít žádnou, která by mi porozuměla," postěžoval si Kankurou.
"Přisuzuji to tvým přehnaným nárokům," smál se Pátý Kazekage.
"No ale pak… zastavil jsem se v Mlžné a přespával tam v jednom penzionu, vedla ho taková milá paní. Zkusmo jsem se zeptal, zda nezná dívku, která ovládá bojové loutky, a ona mi řekla: Jedna taková zde žije, mladý pane. Je štíhlá jako proutek, nesmírně chytrá a učenlivá a moc krásná. Má jen jeden malý vroubek, povídala. Řekl jsem si, že ať to bude cokoliv, smířím se s tím."
Gaara nastražil uši, pointa bratrova bláznění ho opravdu zajímala.
"A ta stará paní se tak vlídně usmála a řekla: Je teprve šestiletá, chlapče."
Pátý Kazekage se snažil zadusit smích, nechtěl, aby si jeho bratr myslel, že si z něj tropí šprýmy.
"No jen se směj!" zlobil se Kankurou. "Chtěl bych vidět tebe, až si budeš hledat partnerku pro život."
Mladík s červenými vlasy už měl na jazyku, že takovou už našel, ale byl opět donucen mlčet, když zaslechl slabounký hlásek.
"Gaara-sama, přišla jsem za vámi!" To Matsuri vrazila do pokoje bez zaklepání. Vyvedla ho z míry. Zapomněl se a střelil po ní pohledem tak ošklivým, až s křikem utekla a ztratila se ve spleti chodeb.
"To vždycky reaguje takhle přehnaně?" zajímal se Kankurou, který byl přeci jen delší dobu mimo domov.
"Ano. Obávám se, že se jí líbím," vzdychl Gaara.
"A ona tobě?"
"Je to vzájemné, ale netuším, jak jí to sdělit," přiznal Pátý Kazekage.
"A co kdyby ses zeptal Naruta? Třeba by ti poradil. Určitě už má za sebou celou řadu milostných povyražení," uchechtl se Kankurou.
Mladík s červenými vlasy se zamračil. "Hloupé fóry." Mávl rukou a ponořil se do svého vlastního světa.

Temari zašla za zbrklou dívkou až druhý den ráno. Ihned poznala, že není ve své kůži. Musela plakat celou noc.
"Přejete si, slečno Temari?"
"Jen zůstaň ležet, nepřišla jsem rozkazovat!" snažila se ji uklidnit střapatá blondýnka. "Víš… Gaara se mnou včera mluvil… nezlobí se na tebe."
Matsuri zamrkala. "Opravdu?" Nechtělo se jí tomu příliš věřit. "Jenže ten pohled… vy jste někdy viděla pohled písečného démona?"
Druhá dívka si povzdychla. "Nejednou. Ale musíš pochopit, že Gaara byl s Ichibi no Shukakem tak dlouho spojen tělem i duší, že některé věci… jednoduše odkoukal. Nemusíš mít strach, písečný mýval už nás znovu nenapadne," prohlásila pevně.
"A on se tedy skutečně nezlobí?" ujišťovala se hnědovlasá.
Temari přikývla. "Bylo by dobré, kdybys šla na chvíli ven a pročistila si hlavu. Ale dávej si pozor, aby ses včas vrátila. Úderem poledne dorazí všichni kage a tvým úkolem je dávat rozkazy hlídkám."
Dívka byla u vytržení. "Ale… něco takového jsem ještě nedělala!" vymlouvala se.
"Pak si toho važ. Gaara právě svěřil svůj život do tvých rukou."

Sebrala z kuchyně trochu jídla a čutoru s vodou a vydala se za vesnici. Cestou přemýšlela o Temariných slovech. Věděla, že je neřekla jen tak. Vždycky ji brzdila, když se rozhodla udělat něco nedomyšleného, a během jejích chuuninských zkoušek jí mnohokrát pomohla a dobře poradila. Jistě, všichni tři sourozenci byli obávanými vůdci, ale ke svým lidem laskaví a spravedliví. Ačkoli pan Kankurou měl v poslední době záchvat náladovosti, to musela připustit. A pan Gaara… byl pro ni velkou neznámou.
"Přece… přece už jsem udělala tolik nejrůznějších hloupostí a způsobila tolik zmatků a… nikdy se na mě nerozzlobil. Měli by mě vyhodit, takovou nezodpovědnou praštěnou holku," přemítala.
Během zpytování svého už značně utrápeného svědomí ukusovala z pečiva a zapíjela sousta vodou z čutory. Dočista zapomněla na čas. Když si to uvědomila, zjistila, že už je dost daleko od domova. Ale když se rozběhne, možná že…
Zvedl se vítr, tak silný, že ji málem srazil k zemi. Ohlédla se a vykřikla hrůzou. Dostihla ji písečná bouře.

Gaara a Kankurou vítali hosty a ukazovali jim cestu do místnosti, v níž se mělo rokovat. Vybraní vojáci ze Skryté písečné vesnice dohlíželi na pořádek, připravovalo se pohoštění na uvítanou. Temari brzy zjistila, že něco není v pořádku, ale rozhodla se, že si to zatím nechá pro sebe.

Diskuse byla v plném proudu. Ninjové se vzájemně překřikovali, každý si chtěl vzít slovo.
"S Akatsuki musíme rázně skoncovat! Zaútočit na ně a zničit všechny, kteří s nimi spolupracují!" rozohnil se Raikage.
"Zadržte! Jsou mnohem zákeřnější, než jsme si mysleli o Orochimarovi!"
"A jak to můžete tvrdit s takovou jistotou, Tsunade-hime?" odporoval jí vůdce Vesnice skryté v blesku.
Mizukage je napomínal, že hádkami se nic nevyřeší. Gaara to vše trpělivě pozoroval.
"Pěkný zmatek, co?" popichoval ho Kankurou.
"Jen jsou příliš zapáleni pro věc," mínil červenovlasý. "Neumí si udržet nadhled."
Loutkář kývl a ohlédl se. "Na chvíli tě opustím, bratře. Temari na mě kývá."
"Zůstaň! Půjdu já," zarazil ho Gaara, zvedl se ze židle a zanechal hádající se ninji v sále, kde obvykle zasedala rada vesnice.
"Měl sem přijít Kankurou," zlobila se střapatá.
"Můžeš to přece říci i mně."
"Tak dobrá," vzdychla očekávajíc bouřlivou reakci. "Matsuri tu není. Řekla jsem jí, aby si udělala procházku, ale musela opustit vesnici."
Mladík se zarazil. To už se k nim chodbou řítil další z jejich mladých rekrutů. "Blíží se k nám písečná bouře, pane. Předpověď není příznivá, udeří na nás do hodiny!"
Pátý Kazekage chtěl opáčit, že vesnice je dobře chráněna, ale v ten okamžik mu došlo, co se děje.
"Zabav je, musím nutně odejít. Nehledejte mě, dokud se to nepřežene. Rozumíš, co ti říkám, Temari?"
"Buď opatrný, o víc tě nežádám," hlesla.

Když utíkal z písečného paláce, zaslechl už jen zvýšené hlasy hovořící zcela jistě o jeho netaktnosti a nezodpovědnosti. Nedbal na to. Až se objeví duny, bude dívka ztracená. Jednoocasý démon mu propůjčil zvířecí instinkty, během svého soužití s ním se mu mnohonásobně zbystřily smysly. Nasál vzduch a rozběhl se do pouště.

Matsuri vykřikla, podlomila se jí kolena a přepadla ji nevolnost. Kdosi ji zachytil, jednou rukou ji přidržoval, tou druhou k sobě přivolával písek a formoval z něj něco jako štít. Už dávno neměl nadlidskou sílu, ale schopnost ovládat písek mu zůstala. Dívka sbírala poslední síly, aby se udržela při vědomí. Zvedl ji na nohy.
"Kazekage-sama," zašeptala polohlasně.
"Jsem Gaara," řekl a přitiskl svá ústa na její.

Temari se svými podřízenými už zahlédla obrovskou písečnou kouli. To je jistě Gaarova práce! Vojáci se zastavili a dívali se, jak se jim písečný štít rozpadá před očima. Před nimi stála dvojice, která se vroucně objímala.
"Díky bohu," vydechla Temari a sedla si na zem. Dlouhý běh ji vyčerpal.
Gaara se podíval jejich směrem. "Je po všem," řekl, vzal Matsuri za ruku a vedl ji domů.

Konan

18. prosince 2011 v 15:03 | Kakashi-Sama |  Básně...

Origami je mou vášní,
i když se vám to zdá zvláštní.
Nikdo kromě Peina neměl zdání,
že tisíc jeřábů ti splní přání.
Tak skládáme teď spolu každé noci,
ať konečně svět máme ve své moci


Zetsu

18. prosince 2011 v 15:02 | Kakashi-Sama |  Básně...

Jsem roztomilá masožravá kytička
a mám ráda hodně tepla, sluníčka.
Kdo mi postavil nový skleníček?
No přece milej šéfík Peiníček!
Dal mi tam taky zrcátko,
abych viděl svoje schizofrenní dvojčátko


Tobi

18. prosince 2011 v 15:01 | Kakashi-Sama |  Básně...

Kdo jsem to vůbec není podstatné,
ani to, že jedno očko mám furt schované.
Nosím masku a jsem děsně tajemnej,
možná proto jsem teď Peinův vrahoun nájemnej.
K Atasuki jsem šel zadara,
když mi slíbil, že mi bude říkat Madara


Kakuzu

18. prosince 2011 v 15:00 | Kakashi-Sama |  Básně...

Jsem na prachy a Pein to ví,
byl se mnou raz dva hotový.
Dal mi práci, pokteré jsem toužil,
to jsem si snad ani nezasloužil.
Teď si žiju jako v pohádce,
Kakuzu - finanční poradce


Hidan

18. prosince 2011 v 14:59 | Kakashi-Sama |  Básně...

Od věčnýho zabíjení zase,
měl jsem kosu tupou jako prase.
Do Baumaxu to mám jenom kousek,
tak jsem si šel koupit brousek.
Pein mi tam však vybral z letáčku,
značkovou a levnou sekačku!


Deidara

18. prosince 2011 v 14:58 | Kakashi-Sama |  Básně...

Explozi z písku jak má být
zaručí jedině dynamit!
Za vstup do té jeho krávoviny
mi Pein zajistil dostatek trhaviny.
Jen ten můj parťák už mě trochu nebaví -
furt si myslí, že jsem opačnýho pohlaví!


Sasory

18. prosince 2011 v 14:57 | Kakashi-Sama |  Básně...

Pein znal moje zvrhlý choutky,
z živých lidí dělat loutky.
Slíbil mi, což mu moc nežeru,
materiál dle vlastního výběru.
Spíš mě zlákal fakt, že k dispozici
budu mít blonďatou krasavici!


Kisame

18. prosince 2011 v 14:56 | Kakashi-Sama |  Básně...

Jsem hezká malá rybička,
což je trochu chybička.
Pár lidí už mě chtělo zkonzumovat,
toho se chci příště vyvarovat...
Peinovo heslo se do mysli vkradlo -
"Ryba je kámoš a ne žrádlo!!!"


Děvkař Itachi

18. prosince 2011 v 14:55 | Kakashi-Sama |  Básně...

Mé jméno je Uchiha Itachi
a jedna žena mi nestačí.
Když mě chtěl Peiňák zverbovat,
musel mi něco darovat.
A tak jsem dostal darem
svůj vlastní soukromej harém!


Pein

18. prosince 2011 v 14:54 | Kakashi-Sama |  Básně...

Jsem pohodář, jsem nad věcí,
sbírám démony zvířecí.
Potrvá to pět, šest let,
ale pak s nimi ovládnu svět!
Jenže sám je neulovím,
já si radši v klídku hovím.
Vymyslel jsem bezva plán-
spolek cvoků zakládám!
Slibuju jim hory doly,
podívejte na ty voly


Mstitel Itachi

18. prosince 2011 v 14:49 | Kakashi-Sama |  Básně...
To byl můj úkol,
vyvraždit celý klan.
Když rozhlédneš se vůkol,
uvidíš, že jsem sám.
Přiznávám, je ještě Madara,
a také hloupý bratr Sasuke.
Myslí si, že jsem vyvraždil půlku národa
a zabije mě, kdy chce.
Kisame,
můj přítel s modrou pletí.
Spolu pak často lovíme,
démony, kteří se zapečetí.

Zvrhlé životy

18. prosince 2011 v 14:48 | Kakashi-Sama |  Básně...
Moje první básnička na téma Naruto...
Kakashi s Irukou,
Chodívají po rukou.
Ino a Sakura,
Mají tváře do ruda.
Katanu si leští Sai,
Naruto zas svůj kunaj.
Potají si Dejdara,
Vymačkává beďara.
Gaara a Oroxicht?
Co k tomu říct, to je ksicht!
Hinata, Kiba, Shino,
Popíjejí víno.
Kankuro a Temari?
Ti už běží za nimi.
V boji Neji Hyuga,
Zkouší ten svůj byakugan.
Zasuje vs.Itachi,
Chidori mu nestačí.
Akatsuki, co po lese,
Nedivím se, zcvokli se.
Hokage a Kazekage,
Mají toho dost,
Hokage a Kazekage,
Vyděsil je chroust.

Mise

17. prosince 2011 v 19:47 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Šel temnou chodbou, osvětlenou pouhými loučemi, pověšenými na zdech. Všechny instinkty měl nastražené. Zastavil se a zaposlouchal do ticha. Nic…jen déšť bubnující do střechy budovy. Pokračoval tedy dál.
,,To bylo o fous," šeptnul Tobi Itachimu do ucha.
Právě spolu plnili velice nebezpečnou misi. Nacházeli se v hlavním štábu vesnice ukryté v mlze, kde měli získat nějaké informace pro jejich velitele.
,,Drž hubu," napomenul ho Uchiha. Oba rychle vyběhli ze stínu rohu a vydali se hlouběji do budovy. Chvíli jim trvalo, než se zorientovali. Plán měli naučený a mapku budovy si nesli v kapse. Tobi běžel jako první. Zastavil se, a tak do něj Itachi vrazil.
,,Co děláš, idiote?!" osopil se Uchiha, když však spatřil kupu ninjů v bojových pozicích, zamračil se. Aktivoval sharingan, načež se všichni nepřátelé ocitli v jiné dimenzi, ve které byli přivázaní za ruce ke stropu a probodáváni Itachiho kunai. Když iluze přešly, všichni se zmoženě svalili na zem. To se dal do akce Tobi, který je všechny usmrtil jedním shurikenem.
,,Dělej," popostrčil ho Itachi, když až moc dlouho postával na jednom místě a kontroloval, zda-li někdo přežil.
Rozeběhli se a pokračovali dál v cestě. Ovšem, nebylo překvapující, když Tobi zakopl o kámen a zpoza zdí se na oba Akatsuki vrhla ostří. Ještě že byli oba vybaveni svými bystrými smysli, díky nimž past prokoukli a rychle se sklidili mimo její dosah.
,,Ještě dvě chodby a budeme tam," informoval maskovaný ninja, načež zase zakopnul.Tentokrát to byla úzká tyč, co ležela na zemi. Podlaha se otřásla a ze stropu začala padat ostrá kopí.
,,Kurva, Tobi, já tě zabiju!" zavrčel Uchiha. Oba se přemístili pryč z dosahu zbraní. Než se však nadali, Tobi zase zakopl a rozplácl se, jak vysoký tak široký, na zem.
Itachimu začala na spánku bubnovat žíla, která věštila, že za chvíli propadne nervovému záchvatu. Sehnul se, chytil svého dočasného parťáka za krk a začal jím cloumat ze strany na stranu a až když si všimnul, že se k nim dlouhou chodbou přibližuje něco velikého, pustil ho.
,,ÁÁÁ, do prdele!" nadskočili oba, když rozpoznali velikou kamennou kouli, co si to k nim mířila ohromnou rychlostí. Zděšeně se rozeběhli - koule se točila za nimi.
,,Jestli tohle přežijem, tak tě zabiju, Tobiiii!" křičel udýchaný Uchiha….
Jako na zavolanou, když už běželi necelou půlhodinu chodbami - koule stále za nimi, uviděli dveře. Oba se na ně zaměřili.
,,Raz, dva, třiiii!" odpočítali čas skoku, aby se do dřevěných vrat strefili při běhu.
Dveře se otevřely a oni vpadli do tmavé místnosti. Udýchaně se posadili.
,,Tohle je naposledy, co s tebou plním misi!" křikl Uchiha, stále dýchajíc jak po maratonu.
Tobi jen pokrčil rameny. Aby řekl pravdu, s kým bude plnit mise mu bylo opravdu jedno.Postavil se a rozhlédl po místnosti. Byla ponořená ve tmě. Nebylo tam jediné okno, jen staré, ošuntělé skříně a otevřené, zničené klece, ve kterých byla bílá pérka od ptáků. Jak se zdálo, místnost měla být kurníkem pro slepice.
Než se oba Akatsuki nadali, uslyšeli hlasy, co se k nim přibližovaly, a tak se schovali za skříně, doufajíc, že nebudou odhaleni.
,,Museli utíkat tudy," promluvil neznámý ninja, s maskou přes obličej. Se svým přítelem do pokoje nahlédli, když však nic podezřelého nespatřili, zavřeli dveře a zamkli je.
V Tobim a Itachim hrklo! Jakmile hlasy odezněly chodbou, oba vylezli z úkrytu a pokusili se dveře otevřít. Nedokázali s nimi však ani hnout a jutsu použít nemohli. Jejich mise měla být tajná, ačkoli jen to, že je honila stovka ninjů, už moc tajné nebylo.
,,Já tě vážně, ale říkám ti že vážně, zabiju!" chytil Itachi parťáka pod krkem a zuřivě s ním cloumal. A jak s ním tak házel ze strany na stranu, stalo se, že se Tobiho maska strhla a odhalila jeho tvář. Itachi jej okamžitě pustil. Zkoumavě na chlapce, který hledal svou masku, jaká mu zapadla za jednu ze skříní, koukal.
Tobi byl krásný. Ano! Ačkoli by to Itachi nikdy nepřiznal, muž se mu líbil. Jeho černé vlasy kontrastovaly s bílou pletí. Jedno oko měl černé a druhé rudé, díky Sharinganu, který, ačkoliv Itachi netušil jak je to možné, vlastnil taky. Co ho však nejvíce uchvátilo, byly jeho rudé, plné rty, co přímo vyzívaly k polibku. Potřásl hlavou, aby nápady zahnal do ústraní svého mozku.
,,Do prdele!" zaklel Tobi. Koukal kolem sebe a ani si nevšimnul, že na něj Uchiha zaraženě hledí. Hledání vzdal, místo toho se podíval na Itachiho.
,,Co je?" podivil se, když spatřil, jak ho Itachi skenuje. Muž odvrátil oči, tváře mu přitom znachověly.
,,Nic!" prskl, načež se zvedl a došel ke dveřím. V hlavě mu přitom vířilo nespočet myšlenek.
,,Je to zamčené!" došel k němu Tobi, tlučíce ho do ramene, aby se na něj parťák otočil a neignoroval ho.
Itachi zrudnul vztekem. Otočil se k Tobimu, popadl ho za vlasy a vší silou narazil jeho hlavou do dveří. Ozvala se tupá rána, dveře se však nehnuly.
,,Jo, máš pravdu, je to zamčené," přisvědčil s úšklebkem Itachi, nevšímajíc si mužovy rostoucí boule.
,,Ty idiote! Málem jsi mi vyhodil mozek z lebky!" prskal Tobi.
,,Mozek?" otočil se k němu Itachi se zájmem. ,,Ty nějakej máš?" to byla poslední slova, co stihl vyslovit, než na něj Tobi skočil jak divoká šelma a strhl ho na zem, kde se mu jal dát pěstí. Uchiha byl v šoku, hned se z částečného ohromení však dostal a začal Tobimu rány vracet.
A tak se tam mlátili asi tak půl hodiny, než oběma došla síla. Poslední tah učinil Tobi, když muže převrátil na záda a zasedl ho tělem.
,,Tak co, máš dost?!" mluvil vyčerpaně.
Itachi ho chytil za límec, přitáhnul si ho k sobě a se slovy : ,,Já nikdy nemám dost," muže políbil.
Tobi sebou cukl. Odtrhl se od Itachiho, chytil se za ústa a snažil se přesvědčit, že se to vlastně nestalo!
,,Copak? Nikdy jsi se s někým nelíbal?" ušklíbl se Uchiha. Chytil muže za paži a pokusil se ho strhnout pod sebe. Tobi se mu však vysmekl. Rychle se postavil a utíkal ke dveřím, do kterých začal zběsile mlátit a se zoufalstvím volat o pomoc. Itachimu začalo škubat v oku. Postavil se, přešel k muži a strhl ho na jednu ze starých, zaprášených skříní. Musel ho na ni držet za ramena, aby mu neutekl.
,,Tak poslouchej, jestli budeš dělat takovej randál, tak tě budu muset umlčet!" zatřepal s ním, aby zdůraznil svá slova.
Tobi němě přikývnul, dlaně si přitom tiskl ke rtům, aby případný polibek, jakým by ho Itachi mohl chtít obdarovat, znemožnil. Jakmile od něj Uchiha však popošel, bleskově se sebral a znova vyběhl ke dveřím, začínajíc opakovaně cloumat klikou. Jaká to smůla, že na chodbě, kam vrata vedla, se zrovna nikdo nenacházel!
,,Idiote!" strhl ho Uchiha na zem, kde jej zasedl a čekal, dokud se nezklidní a nepřestane sebou házet.
Tobi začal zhluboka dýchat. Připadal si jako astmatik po dvou hodinách běhu!
,,Pusť mě!" křičel. Itachi se ho pokusil umlčit dlaněmi, když však viděl, že to nefunguje, zvolil jinou taktiku. Ačkoliv nerad, sáhl svému kolegovi do klína. Ten zalapal po dechu a s vykulenýma očima koukal do Itachiho obličeje. Nezmohl se na jediné slovo.
,,Tak vidíš, takhle je to hned lepší!" ušklíbnul se Itachi a ruku odtáhnul. Jaký to byl div, když ho Tobi v půlce pohybu zastavil a s třesoucíma se rukama donutil znovu dát ruku do jeho klína. Uchiha nevěděl, co si pod tím má domyslet, když však spatřil Tobiho vzrušený pohled, pochopil.
,,To nemůžeme," snažil se z toho vycouvat.
,,Začal jsi, tak to dokonči!" odporoval Tobi, vzhlížejíc k parťákovi s neústupným pohledem.
,,Ale-" zalekl se Uchiha.
,,Žádný ale. Začal si, tak že dělej!" vyděšený hlas se změnil v tvrdý a vzrušený.
Itachi se s otazníky podíval do přítelovi tváře. Když viděl rudé líce, zamlžený pohled a jemně pootevřené rty, už se nedalo jít zpátky. Strhl z muže oblečení jako dravá šelma kůži ze své oběti a plný chtíče se přisál na jeho odhalenou hruď.
Tobi se chvěl a ani pořádně netušil, co dělat. Cítil, že mu stoupá žár do hlavy. Připadal si jako v peci, která se teprve rozehřívala a její teplota stále stoupala. Zajel do Itachiho vlasů a když ucítil letmý dotek na svém přirození, roztřásl se jako nedočkavé štěně.
,,Dělej," pobídl parťáka, co ani přesně nevěděl, co dělat. Vždyť do sexuálního života přeci jenom ještě nebyl moc zasvěcen! Přesunul se zpět k Tobiho ústům a hladově se do nich vpil. Rozhodl se na to jít postupně. Od rtů putoval níž. U krku se zastavil a slíbal každý kousíček bělostné kůže. Pomalu, ale s větší jistotou, postupoval dál. Na bledé hrudi se mu vybízelo tolik možností, že sám netušil, kde začít. Rozhodl se proto pro rudé, touhou ztvrdlébradavky.
Nejdříve se zaměřil na jednu. Laskal ji a se slastí poslouchal Tobiho vzdechy, ryjící se mu do paměti. Přesunul se k druhé, u které vše zopakoval. Pak muže ještě políbil na rameno a sjel ještě níž k pupíku, co jako jáma v poušti propadal do těla. Jazykem doň vjel. Ani zde nesetrval příliš dlouho. Mučivě dlouze se od dírky přesouval ještě níž, dokud nenarazil na cíl výpravy.
Tobi se zaklonil, když ucítil opatrný dotek na svém přirození. Začal zrychleně dýchat a samým vzrušením si ani neuvědomil, jak silně tiskne Itachiho svalnatá ramena.
Uchiha chvíli zkoumal mužovu chloubu, než se zhluboka nadechnul, chytil jej do ruky a s touhou vložil do úst. V tu samou chvíli Tobi zasténal tak hlasitě, že to šlo slyšet až na chodbu, která byla naštěstí stále prázdná.
,,Dělej!" vyzíval Itachiho, boky se přitom pohyboval k jeho hlavě, doufajíc, že tím tak docílí rychleji svého vyvrcholení.
Uchiha neodporoval. Mužství si nechal vjet až do krku, pak zase ven a nakonec zase zpět. Rukama přitom zkoumal mužovi hýždě a s úsměvem naslouchal milostným vzdechům svého parťáka. Když ucítil záškub Tobiho penisu, zavřel oči a vyčkával, dokud se horká tekutina nerozlila do jeho ústní dutiny. Odtáhl se od chlapce a s pozorností vnímal chuť, co se mu po prožitém zážitku skýtala v ústech. Pak se usmál, když pohlédl na vyčerpaného Tobiho, zpoceného od hlavy k patě a funícího jako prase po kilometru chůze. Lehl si vedle něj a políbil jej na nos.
Tobi, co už začal pomalu vnímat, znejistil. Nikdy netušil, že by mohl být Itachi tak…tak jemný. Vždyť každému ukazoval jen svou chladnou stránku! Zazubil se. Už nad tím nechtěl víc přemýšlet. Stulil se do nabídnuté náruče a s uvolněním zavřel oči, doufajíc, že si alespoň na chvíli pospí…
Itachi ještě dlouho pozoroval toho krásného muže, co mu s klidem chrupkal na hrudi. Uvažoval, jaké to teď bude. Vždyť tu ukojil Tobiho! Největšího šaška organizace. Povzdechl si sám nad sebou a s úsměvem sledoval slinu, co muži stékala po bradě, jak tvrdě spal…
Když se ráno Tobi probudil, místnost osvětloval malý paprsek, vlévající se do místnosti malinkou skulinkou ve zdi. Jako první jej zarazilo, že je Itachi dávno na nohou a on je přikryt svým akatsuki pláštěm.
Jak gentlemanské, - pomyslel si, sledujíce Uchihu, jak zmateně prochází místností, podle všeho nad něčím přemýšlel. Pohnul se, čímž dal jasně najevo, že je vzhůru.
Itachi se k němu otočil a překvapivě se tajemně usmál. Tobi se toho smíchu skoro zalekl, když však v Uchovic rukou spatřil svou oranžovou masku, zatetelil se. Vstal, nahý přešel k milencovi a letmým dotykem rtů na tvář mu popřál dobré ráno. Itachi se tím nijak nezabýval a uspěchaně muže donutil se obléct. Jako naprostá náhoda se přesně, když si Tobi oblékl poslední šat, otevřely dveře. Stáli v nich dva ninjové, které Uchiha okamžitě omráčil.
,,Honem," vyzval Tobiho a společně s ním se rozeběhl na chodbu. Cestou potkali ještě pár ninjů a pastí, co jim zkřížili trasu. Netrvalo to však dlouho a dostali se z toho labyrintu poschodí a pater.
Když konečně našli vchodové dveře, zastavili se. S vděkem pohlédli zpět do tmavé uličky, kterou přiběhli, a s velkým díky vyběhli ven.
Vždyť kdyby nebylo tohoto doupěte, nikdy by se nedali dohromady. Tobi by byl stále veselý a maskovaný ťulpas, a Itachi ledový a nakvašený mrzout. Oba věděli, že Peinovi za tuhle misi poděkují.
S tímto rozevřeli dřevěné dveře a v kročili do zelené přírody. S úsměvem na tvářích se rozeběhli do lesa, kde po nich nezůstala ani stopa, jen vzpomínka, že tam tudy ti dva zamilovaní Akatsuki proběhli, neobtěžujíce si dávat pozor na cestu, nýbrž jeden na druhého…




Poznám to

17. prosince 2011 v 19:45 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Proč mě sleduješ?" tázal se mladík chlapce, jenž ho z povzdálí pozoroval. Ten vylezl zpoza stromu, nic však neřekl, jen sledoval černovlasého chlapce záda. Sasuke se otočil čelem ke svému pronásledovateli. Chvíli na sebe jen hleděli.
,,Nehodlám to znova opakovat," prolomil ticho mladý Uchiha a tázavě pozvedl jedno obočí.
,, Záleží na tom?" odpověděl mu jen chlapec za ním a pomalu se k Sasukemu začal přibližovat. Černovlasý zůstal stát na místě, pohledem neuhnul z Nejiho očí. Už byli těsně u sebe, že mohli cítit dech toho druhého.
,,O co ti jde?" Sasukeho tón byl vyrovnaný, ničím nedával najevo svou nervozitu .
,,Bojíš se?" zeptal se tajemně starší chlapec a přiblížil se ústy k Sasukeho uchu. ,, Můžeš se to pokoušet potlačit jak jen chceš, ale…" dramaticky se odmlčel ,,Tvé oči tě prozradily," dořekl.
,,Co chceš?"hlas mu trochu zakolísal. Neji se nepatrně usmál. Položil Sasukemu dlaň natvář a jemně mu po ní přejel, pokračoval níž. Zastavil se u krku. Cítil, jak mladší chlapec pomalu polkl.
,,Někdy je lepší nevědět …" odpověděl Hyuuga. Sasuke položil ruku na tu Nejiho a silně ji odstrčil. Pak o dva kroky ustoupil dozadu, stále se však díval pronásledovateli do očí.Hnědovlasý mladík se nehodlal nechat jen tak odmítnout, a tak se zase k chlapci přiblížil.
,,Stůj!" křikl trochu zděšeně Uchiha.
,,Strach," vyslovil náhle chlapec nesouvisle. ,,Víš, co to je, Sasuke?" mluvil dál. Sasuke na sucho polkl.
,,Nech mě na pokoji," rozkázal potichu s náznakem hysterie a popošel od druhého chlapce ještě dál, takže je teď dělilo pět kroků.
,,Je to pocit, který si každý člověk sám vytvoří, a víš proč?" narážel Neji na předešlé téma. Sasuke se ani nehnul, jen na něj zmateně koukal, nevědomky si dal obě ruce před sebe.
,,Protože nechce umřít a tím to pocitem si pomáhá v nesnázích….jako by si myslel, že se nad ním smrt smiluje." Dokončil svůj proslov a probodával chlapce naproti pohledem.
,,Lžeš," prolomil ticho černovlasý chlapec. ,,Strach nesouvisí jen se smrtí! Pravda, člověk si ho musí vypěstovat, ale může být vyvolaný úplně z jiného důvodu!" řekl s jistotou v hlase.
Neji se pousmál.
,,Ty ruce ti nepomůžou," oznámil Sasukemu a hodil na jeho paže dlouhý pohled. Sasuke si až teď uvědomil svůj postoj.
- Proč bych se ho měl bát? Proč se ho vůbec bojím?- ptal se sám sebe.
Neji se k němu rychlostí blesku přiblížil, chytil ho za jedno zápěstí a mrsknul jím o dva metry vzdálený strom. Hned na to se k němu přitiskl a zoufale mu pošeptal : ,,Chci tě."
Sasuke sebou začal nekontrolovatelně házet, Neji však aktivoval svůj byakugan a udeřil ho do dvou bodů na břiše. Uchiha nejdříve zmateně stál, než mu došlo, co se stalo. S bolestí se sesunul na zem, opírajíc se o strom. Neji k němu přiklekl.
,,Buď můžeš dál odporovat a já se těmihle prsty," důležitě se na ně podíval ,,zaryju víckrát do tvého těla nebo se podvolíš a bude to pro oba příjemnější," nabídl mu. Sasuke k němu vzhlédnul. Oči teď neměl černé, ale červené s černými znaky.
,,Sharingan ti nepomůže," ještě dodal Neji, když je spatřil. Černovlasý chlapec sebou z ničeho nic bolestně škubnul, přitom si položil pravou dlaň na levé rameno v domnění, že tím bolest utlumí.
Hyuuga zvědavě pozvedl obočí, přitom vzal Sasukeho bradu mezi ukazováček a palec a natočil si jeho hlavu k sobě tak, aby mu viděl do teď bolestí zatřených očí, ale stále se Sharinganem. Uchiha se mu vytrhl z prstů a pokusil se ho nakopnout, ačkoli věděl, že úspěch bude nulový. Neji uskočil, hned se však k mladšímu jedincovi zase přiblížil a bolestně ho chytil za vlasy. Strhl ho, i přes Sasukeho odpor, na zem tak, aby ležel na břichu a trochu ho přisedl. Odstranil Sasukeho ruku z ramene a pohlédl na zvláštní věc, kterou tam měl.
- Prokletá pečeť - proběhlo mu hlavou. Aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, políbil Sasukeho na vyčuhující krk.
Uchiha sebou polekaně trhl. Ruka za zády se mu moc nezamlouvala, a tak se jí snažil vysvobodit. Avšak bezúspěšně.
Neji mu mezitím vzrušeně roztrhl triko od límce ke krční páteři a políbil ho tentokrát na rameno. Ruku mu pomalu pustil a otočil si Uchihu čelem k sobě. Ten na něho zmateně koukal, již s černými oči, ruce před sebou.
,,Ty jsi vážně teplej?!" vyjelo zněj najednou.
Neji se ušklíbnul.
,,Neříkal bych tomu takhle…ale víš, vzhledem k tomu, že jsem z nižšího rodu Hyuuga, tak musím plnit všechny příkazy rodu hlavního. A kolikrát po mě také něco chtěl i Hinatin otec, a můžu ti říct, že to nebylo něco moc příjemného." Vysvětlil jen a začal druhého chlapce líbat na rty, přitom si na něj lehl a rukama mu šmejdil po těle.
Sasuke se jeho dotekům poddal, ani nevěděl proč. Že by lítost nad Nejim? Nebo to snad sám on chtěl?...
,,Nedivím se jim," pronesl náhle nesouvisle hnědovlasý chlapec a dál se věnoval polibkům na Sasukeho hrdle.
,,Co?" nechápal Sasuke význam slov.
,,Těm dívkám."
Sasuke pochopil.
,,Jsi vážně nádherný," ubezpečil ho Neji.
Uchiha se pod těmi slovy začervenal.
,,Polib mě," ani sám nevěděl, proč to řekl, jen věděl, že chtěl Nejiho rty cítit na těch svých. Už mu nekladl žádný odpor, ale sám ho vyzíval, aby pokračoval. Začalo se mu to líbit.
Hyuuga jeho přání vyhověl a sklonil se nad jeho rty. Nejdřív ho jen lehce, letmo políbil, pak začal na rty druhého chlapce dorážet silněji. Jazykem mu zajel do úst a dokud se nepotřebovali nadechnout, tak se od sebe neodtrhli.
Starší chlapec tomu mladšímu sundal triko, poté oblízl jednu bradavku a o druhou se postaral prsty. Sasuke se prohnul jak luk a slastně vydechl.
,,Uvědomuješ si, co děláme?" pak promluvil touhou zatřeným hlasem.
Neji na něj zmateně pohlédl.
,,Mám přestat?" zeptal se jen a odtáhl se od mladšího chlapce. Ten ho chytil za rukáv.
,,Ne, jen…" načal, nevěděl co říct ,,sundej si to triko!" nakonec přikázal a na věc, která mu vrtala hlavou,že je tu někdo může vidět, zapomněl.
Neji na něj váhavě koukl. I když si to Sasuke neuvědomoval, tak starší chlapec dokázal určit pocity, které se v něm mísily. Stačilo mu sledovat Uchihovy pohyby, koukat se mu do očí, a už věděl, co se mladšímu honí hlavou.
,,Jsme hluboko v lese, nikdo sem nechodí, teda až na tebe." Odpověděl na nevyřčenou otázku. Zahleděl se mu víc do očí. ,,Už jsem ti to říkal, dokážu poznat, na co myslíš. Tvé prsty, i když se to snažíš potlačit, se třesou a tvé oči neustále ubíhají na cestu ven z lesa. Bojíš se toho, co bude následovat," dokončil větu.
Sasuke poraženě vzdychl a sedl si, přitom se opřel o strom, který k nim byl nejblíže.
,,Jo," položil si dlaň na tvář.
,,Nenutím tě do ničeho..."
,,Nenutíš, ale chceš to!" vletěl mu Sasuke do řeči. ,,Nejsi jediný, kdo podle pohybů a dalších blbostí dokáže určit, co ten druhý cítí nebo chce!" rozkřikl se na něj trochu naštvaně.,,Skoro vůbec se neznáme, nic o tobě nevím…a ty se jednoho krásného dne zkrátka rozhodneš polapit mě samotného v lese a začneš na mě dorážet různými žvásty a nejen to! Začneš mě líbat!" dokončil.
,,Sám jsi chtěl, abych tě políbil…a znovu to musím říct, ty to chceš taky…vidím ti to na očích," odvětil mu klidně a znovu se k němu přiblížil. ,,Nemusíš mít strach," ujistil ho aSasuke na něj nadějně pohlédl. ,,Jsem jemný," usmál se Neji a políbil druhého chlapce na čelo.
Ze Sasukeho odpadl všechen strach. Začali se nekontrolovatelně líbat.
Neji se po chvíli přemístil ústy k Sasukeho rozkroku. Bez jakéhokoli optání ze Sasukeho sundal trenky. Nemusel se ptát, vše, co chtěl vědět, viděl Sasukemu v očích. Jemně se dotkl Uchihovo nejintimnějšího místa, poté ho políbil na ploché břicho a razil si ústy cestičku níž a níž, dokavaď nespočinul v Sasukeho klíně.
,,Říkal, že půjde někam sem!" rozlehl se známý hlas lesem.
,,Musíme je najít, jinak nestihneme misi!" ozval se další hlas, tentokrát dívčí.
,,Já ho hned najdu!" chlapecký hlas. Neji vzdychnul.
,,Naruto, Sakura a Lee. Co nevidět se objeví i Ten-Ten," řekl potichu. ,,Obleč se," pak vyzval Sasukeho a podal mu trenky.
Někdo je však pozoroval, osoba jak tajemně přišla, tak taky odešla.
Hlasy se už blížily. Oba chlapci se upravili, Neji se opřel o strom a Sasukedál seděl.Vzrušení z něj ještě neodeznělo.
,,Tak tady jste," konstatovala nadšeně Sakura, když je našli.
Po chvíli se objevila i Ten-Ten.
,,Kde jsi byla, Ten-Ten? Z ničeho nic jsi se vypařila, už jsem myslel, že budeme muset hledat i tebe!" vyčetl ji Lee, ale nebyl naštvaný. Dneska byl krásný den, a tak ho nemohlo nic odradit od dobré nálady. Stejně to prožívali i dva chlapci, ode dneška milenci.
- Ne, neměla jsem to vidět. Neměla jsem jít napřed. Ne! Třeba to není pravda…vždyť…vždyť…Neji je můj! Celou dobu o něj tak stojím a pak přijde nějaký Uchiha a přebere mi ho! -nadávala černovlasá dívka a nevědomky upínala zrak na Sasukeho, který si jejího nepříjemného pohledu všimnul. Stočil k ní pohled.
,,Děje se něco?" řekl jen a už se zvedal.
,,Ne," štěkla Ten-Ten a otočila se směrem ke Konoze. ,,Musíme si pospíšit, ať tu misi stihneme, Gai-sensei a Kakashi- sensei už čekají," dodala a vyrazila.Všichni ji následovali…

Krásná realita

17. prosince 2011 v 19:44 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Běžel temným lesem. Skoro už nepopadal dech, ale toho nepřimělo zpomalit, natož zastavit se a odpočinout si.
- Musím rychle! Rychle! - to jediné mu vířilo hlavou.
Uviděl v dáli malinkou skulinku, jenž oznamovala konec lesa. Rychle se k ní blížil, avšak stále byla tak daleko!
-Rychle! RYCHLE!- řval hlásek v něm. Už jenom kousek…
Dopadl na větev stromu, jaký rostl na konci lesa, a tam ho uviděl. Vykulil oči.
,,Sasuke!" křikl a rozeběhl se k němu. ,,Sasuke," do očí se mu draly slzy.
Mladší Uchiha ležel na louce plné lučních květin a motýlů. Doběhl k němu a jemně s ním zatřásl.
,,Prosím, prober se! Ty nesmíš umřít!" žádal, modlil se. Černovlasý chlapec však na jeho slova nereagoval. Naruto si ho bedlivě prohlédnul.
- Žádná krev ani modřina, - nadzvedl mu triko. Hlavu přiložil k jeho hrudi. Zaposlouchal se. -Žije!- nadskočil málem radostí metry vysoko, když uslyšel to známé "bum bum" přítelova srdce. Náhle mu někdo položil ruku na hlavu. Sasuke otevřel své uhlově zbarvené oči a pohlédl na svého milence.
,,Co to vyvádíš?" musel se zasmát, když si vzpomněl na Narutův srdce rvoucí proslov. ,,Proč bych měl umřít, ty hlupáčku?" zeptal se ho jemně.
Naruto se vzpamatoval. Rychle se postavil na nohy a dělal, jakože nic. Jakože před chvílí málem vyděšením neumřel, prostě jakoby se nic nestalo. I Uchiha se postavil. Přistoupil k němu zezadu a jemně ho objal, ruce spojil v místech blonďákových boků.
,,Co se stalo?" pošeptal mu otázku do ucha.
,,Nic!" zadržoval chlapec slzy. Sasuke si ho otočil čelem k sobě. Políbil ho na nos.
,,No tak, liško," říkal mu tak od dob, kdy se dozvěděl, že v Narutovi právě ona, devítiocasá liška, sídlí.
,,Zdál se mi ošklivý sen," podíval se na sebe. V samotném spěchu se ani nepřevlékl, jen svou čepici s hlavou medvídka někde po cestě ztratil.
,,Srdíčko moje," rozplýval se Sasuke nad milencovou starostí. ,,Nikdy se mi nic nestane. Dokud tu budeš ty, budu tu i já," pohladil ho po tváři.
,,Slibuješ?" nastavil mu Naruto dva prsty, ukazováček a prostředníček tak, jak to s Uchihou dělali odmalička, aby zapečetili slib. Sasuke reagoval, chytil svýma dvěma prsty ty Narutovy.
,,Slibuju," v tom se mu blonďáček přisál ústy na ty jeho.
,,Miluji tě," zněl skoro zoufale, když se od něj trochu odtáhnul, aby do plic nechal vplout vzduch.
,,Já vím," usmál se černovlasý chlapec. Znova ho políbil, rukama ho pomalu koordinoval k zemi. Jemně mu rozepínal noční košili, co měl chlapec na sobě a každý nově ukázaný kousek jeho kůže dlouze políbil…
Bylo něco kolem sedmé hodiny ranní. Slunce na nebi lehce zářilo, ptáčci zpívali a sem tam ve křoví šustl zajíc. Nádherné místo na milování…
Přisál se ústy na jeho bradavku. Olízl ji, poté se přesunul k druhé. Naruto si dal přes ústa ruku, aby tím ztlumil své výkřiky rozkoše.
,,Dej ji pryč," požádal ho Sasuke, když mu sundával, za Narutovi asistence kdy nadzvedl boky, kalhoty.
,,Ale já..."zastyděl se chlapec.
,,Chci slyšet, jak sténáš mé jméno, je to rozkošný," usmál se Uchiha. Hned si všimnul, jak svého milence svými slovy přivedl do rozpaků.
Naruto chtěl protestovat, avšak místo drsných slov, která měl na jazyku, mu z úst vzplynulo další slastné zasténání. To se Sasuke ústy přiblížil až moc k Narutovu mužství.
,,Sasuke," nahrnula se mu do obličeje krev.
Uchiha se jazykem dotkl jeho chlouby, poté si ji nechal vplout do úst celou. Pomalu, skoro až mučivě,nadzvedával hlavu a přinášel tím chlapci plno rozkoše.
,,Sasuke," promlouval k němu Naruto. Jeho ruka již dávno spočinula na černovlasé hlavě, aby udávala své tempo. Sasuke se podrobil jeho dlani. Uzumaki zavřel oči a prudce zaklonil hlavu.
,,Ah, Sasuke!" zrychloval tempo své ruky, boky se mu nadzvedávaly proti Sasukeho hlavě. ,,Sasuke!" bylo to mučivě dlouhé, až moc.
Uchiha se usmál. To, jak jeho milenec pronášel jeho jméno, bylo nádherné.
Poslední pohyb a Sasukeho ústa naplnila bílá tekutina. Nechal ji stéct do svého krku a vše spokojeně spolykal. Naruto se napřímil. Byl ještě víc rudý, styděl se za to, jak svého milence, pohyby své ruky, donutil přivést sebe k vrcholu. Uchiha se též napřímil, aby se mohl vpít do Narutových nateklých rtů.
,,Jsi nádherný," ujistil ho, když se od něj odtáhnul. Jeho samotné vzrušení již až bolestivě pnuly kalhoty. Uzumaki si toho všimnul. Jemně mu po klínu sjel rukou a přitom se přisál k jeho rtům. Rukama mu rozepnul poklopec a trochu mu kalhoty stáhl, aby se dostal k jeho mužství. Poté si nad jeho klín kleknul, stále jej přitom líbal. Nasměroval si milencovo mužství ke svému konečníku a druhou rukou ho hladil po zádech. Sasuke mu těma svýma sjížděl po bocích. Jak rád by svého přítele, lidově řečeno, probodl svou chloubou a dostal se tak sám k vrcholu Olympus. Ale držel se, nechtěl příteli ublížit, a tak mu nadále jen bloudil rukama po bocích.
,,Miluješ mě?" zeptal se ho z ničeho nic Naruto.
Sasuke vzhlédl, aby mu viděl do tváře, protože byla Narutova hlava o něco výš, než ta jeho.
,,Moc," odpověděl mu.
V tom si Naruto prudce sedl a tím dostal celý Sasukeho úd do svého těla. Vzdychnul a zaryl černovlasému chlapci nehty do ramen. Bylo to nádherné, být v něm. Tak úzké a vzrušující, sténal Sasuke, ale neodvážil se pohnout. Viděl v Narutových očích bolest a snahu co nejdříve se s ní vypořádat. Políbil ho.
,,Liško," měl zrychlený dech ,,Nemusíme..." nedořekl. Naruto nadzvedl boky a přirazil. Znova, prudčeji, hladověji. Sasuke mu v pohybech pomáhal. Naruto zrychloval tempo.
,,Sasuke," sténal při tom. Stále zrychloval.Uchiha to nevydržel, chtěl převzít iniciativu, a tak chlapce položil zády na zem, nepřestávaje přirážet.
,,Sasuke," drtil mu Naruto vlasy v dlaních. Sténal rozkoší, skoro až křičel.
Sasuke stále zrychloval, kapičky potu mu sjížděly po bradě a z ní stekly na Narutovu rychle zvedající se hruď. Poslední příraz a loukou se ozval úlevný výkřik dvou chlapců.
Zajíci rychle odběhli pryč a ptáčci vylekaně odlétli. Jen slunce je nadále hladilo svými paprsky.
,,Miluji tě," leželi vedle sebe, zrychleně oddechujíc.
,,Já tebe taky," oplatil mu po stejném Sasuke a přivinul si ho do náruče…



Láska si nevybírá

14. prosince 2011 v 11:52 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Šel tiše chodbou a pátravě se díval kolem sebe. Cestou ho míhalo spoustu známých tváří, kromě jedné, kterou toužil vidět. Pak konečně. Černé vlasy svázané na temeni hlavy, tmavé oči, které vám pohlédly až do duše, podmanivý úsmev a několik knih v ruce z poslední hodiny odkud právě šel. Sevřel se u žaludek a srdce rozbušilo, když kolem něj procházel, ale musel sklopit oči k zemi, aby se vyhnul jeho pohledu.
Jakmile zahnul za roh, vrátil se jeho žaludek i srdce do normálního stavu. Nicméně ho zahrnul vyčítavý pocit vůči sobě. Pokaždé, když ho potkal, si nadával, jak něco takového mohl dopustit? Proč se to vůbec stalo? A jak se toho má zbavit?
Zadumaný do svých myšlenek vešel do třídy a posadil se do své lavice. Bylo mu jedno, co se kolem něj děje. Bylo mu jedno, kdo na něj mluví. V hlavě měl jen jeho.
,,Naruto, vnímáš?" podařilo se konečně někomu upoutat jeho pozornost.
,,Hm. Co je?" zamumlal.
,,Už zvonilo a učitel je tady. Koukej vstát," řekl Shikamaru, který seděl v lavici vedle něj. Naruto se zahleděl ke katedře vedle níž stál učitel a pohledem očekávání se díval na Naruta.
,,Pardon," omluvil se s úsmevem Naruto a postavil se.
,,Posaďte se," řekl jim učitel a Narutovo opoždění přešel mlčky.
,,Vůbec jsem ho neslyšel přijít," přiznal se Naruto.
,,Ani jsi nemohl. Neuvěřitelný, jak se někdo jako ty dokáže zamyslet tak, že ho ani zvonění neprobere."
,,Hm," zamumlal znovu Naruto a znovu byl ponořený ve svých myšlenkách. Narutovi se stala ta nejhorší věc, jaká se mu jen stát mohla. Zamiloval se.
Kdekdo si řekne, že zamilovat se není hřích. A mají pravdu. Důležité tu je, do koho se zamiloval. Byl starší, byl zadaný a navíc to byl jeho profesor.
Nebylo to jen takové to přelétavé zalíbení, kterým si projde snad každý. Ze začátku si to sice myslel, ale po několika měsících si přiznal, že ho miluje. Dnešním měsícem je to půl roku.
Jeho jediným přáním bylo zbavit se toho pocitu. Zkoušel si vsugerovat, že je to ten největší parchant na světě. Na chvíli to zabralo, ale pak znovu viděl ten jeho dechberoucí úsmev a byl zpátky tam, kde začal. Jakoby neustále balancoval na ostří nože. Chvíli se mu dařilo na něj nemyslet a když už si myslel, že je po všem, bum a vše bylo při starém.
Chtělo by to někomu se svěřit, ale na světě neexistuje člověk, kterému byste mohli říct: zamiloval jsem se do svého učitele. To bylo samé: ha ha ha, nebo: ale prosím tě, to nic nebude.
Je na to sám.
Doma to bylo zcela o něčem jiném. Zatímco ve škole se trápil tím, zda ho potká nebo ne či, kde má právě hodinu. Mezi stěnami svého pokoje si mohl dovolit aspoň trochu úlevy. Asi po deseti vteřinách mu ale začal chybět a musel na něj znovu myslet. Připadal si jak stíhačka. Byl v koncích. Z tohohle neexistovalo východisko. Jednoduše to musí přetrpět a s posledním dnem ve škole mu dát sbohem.
Všichni měli zrovna odpolední pauzu na oběd, takže chodby byly prázdné a třídy tiché. Téměř všichni byly venku nebo v školní jídelně.
Naruto se sám procházel po chodbě. Nevěděl kam jde, jen prostě nechtěl sedět ve třídě a čekat na zvonění.
Chtěl zahnout doprava, když narazil do něčeho měkkého a živého. Ani si nestihl všimnout, do koho vrazil. Zády padal na stojan s mapami, který byl metr od něj. Ozvala se velká rána a Naruto byl pohřben pod mapami všeho druhu.
,,Jsi v pořádku?" ozval se něčí hlas. Naruto otevřel oči a spatřil přes sebou nápis Asie. Podepřel se na rukou a posadil se. Většina map z něj sklouzla a rozkutálela se po chodbě. ,,Krvácíš?" Naruto si bezmyšlenkovitě stáhl na čelo. Opravdu. Na prstech mu utkvělo trochu krve. Přesto, že slyšel jak na něj někdo mluví, pořád ho nenapadlo podívat se. ,,Jsi v pořádku?" zopakoval hlas.
,,Jo, nic to…" zvedl hlavu a konečně spatřil toho, kdo na něj celou dobu starostlivě mluvil.
,,Jsi Naruto, že? Chodíš s mým bratrem do třídy," natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát.
,,Jo, chodím," kývl a začal skládat mapy zpátky na místo.
,,Opravdu ti nic není? Nemotá se ti třeba hlava?" ujišťoval se, zatímco mu pomáhal s úklidem.
,,Ne, jsem… v pohodě." Co víc měl asi říct? Sám sebe obdivoval, že vůbec dokázal vypustit něco smysluplného. Vždyť to byl On. Ten, kterého tajně miloval.
,,To zranění bychom ale měli vyčistit," řekl a podíval se na krvácející ránu na hlavě.
,,Jo, no…" dlaní si snažil setřít krev. Aniž by to věděl, akorát si ji rozetřel po čele.
,,Pojď se mnou, sám to těžko zvládneš," řekl a vedl ho na konec. Naruto věděl kam jdou. K němu do kabinetu. Bude s ním sám v jedné místnosti.
Naruto se v duchu okřikl. Vždyť je to jeho učitel. On by přece nestál o studenta.
,,Posaď se," ukázal Itachi na židli a sám přešel k lékárničce. ,,Kdyby se ti začala motat hlava, měl bys to někomu nahlásit. Můžeš mít otřes mozku."
,,Dobře," kývl Naruto. Necítil se tu zrovna dobře. Ne, že by to tu byla nějaká díra, ale byli tu sami. Nikdo jiný v tomhle kabinetě stůl neměl.
,,Můžeš říct Sasukemu a on mi to přijde říct," přisunul si k němu druhou židli.
,,My s Sasukem moc dobře nevycházíme. Vlastně vůbec," přiznal Naruto. ,,Nesnášíme se. Je to…" zmlkl, když si uvědomil s kým mluví.
,,Jen to klidně řekni," pousmál se Itachi. V ruce držel kousek vaty namočený v desinfekci. ,,Znám svého bratra.Dokáže být náladový. Je tak trochu…" hledal vhodné slovo.
,,Egocentrický?" nadhodil Naruto a vzápětí sebou mírně škubl, když se desinfekce dotkla poraněného místa.
,,Promiň," omluvil se. ,,Už jsem o tobě slyšel."
,,Od Sasukeho? Tak to rovnou říkám, že to nebyla pravda," hájil se Naruto.
,,Ne. Sasuke o tobě sice mluvil, ale jen protože jsem se ho zeptal. Myslel jsem od tvých učitelů."
,,No tak to vyjde na stejno."
,,Kdo se o tebe stará?" Naruto se na něj překvapeně podíval. ,,Nic mi do toho není, takže nemusíš odpovídat."
,,Jsem plnoletý, můžu bydlet sám."
,,Před šesti měsíci?"
,,Prosím?"
,,Před šesti měsíci jsi dosáhl plnoletosti. Zůstal jsi ně všechno sám." Naruto kývl, pořád ale nechápal kam tím míří. ,,Tvoji učitelé si všimli, jak se ti zhoršil prospěch. Absence je taky dost vysoká. V hodinách se prý nesoustředíš."
,,Máte mi promluvit do duše?"
,,Ne," pousmál se Itachi. ,,Dělám to z vlastní vůle. Byl by škoda, kdyby sis pokazil život, protože máš třeba problémy a bojíš se svěřit. Chápu jaké to je, když jsi na všechno najednou sám. Taky jsme s Sasukem přišli o rodiče."
,,Já vím. Takže vám řekli, ať mě politujete a třeba se pak začnu učit, že?"
,,Pokud by o tebe měli starosti… na tom není nic špatného."
,,Ne, jim jde o to, aby mě neměli další rok na krku. Mají snad pocit, že mi nahradí rodiče?" ránu na hlavě už měl dávno ošetřenou. Teď tu naproti sobě seděli a mluvili bůhví o čem.
,,To si nemyslím," řekl. ,,Máte se Sasuke víc společného, než si myslíš."
,,My dva sotva budeme přátelé."
,,Každý potřebuje někoho komu se může svěřit."
,,To jako Sasuke? Být to holka, je z něj drbna školy." Co na tom, že právě pomlouval Sasukeho před jeho vlastním bratrem.
,,Nemyslel jsem zrovna jeho. On opravdu není ten pravý komu se člověk může svěřit."
,,Jo to… tak koho?"
,,Můžeš přijít za mnou. Ačkoliv jsme s Sasukem bratři v mnoha věcech se hodně lišíme," řekl a zamířil zpátky k lékárničce, aby uklidnil dezifenkci. Mohl to udělat klidně potom, ale tímhle dal Narutovi prostor. Ať si to vyloží, jak chce sám.
,,Za Vámi? Vždyť jste…" zmlkl. Jak ta věta vlastně končí? Můj učitel? O tolik starší?
,,Jestli jsi chtěl právě říct, že někdo tak starý to sotva pochopí, můžu tebe uklidnit," otočil se k němu čelem. ,,Je mi jen čtyřiadvacet." V tuhle chvíli by Naruto měl hvízdnout nebo připitoměle koukat, ale držel se zpátky. ,,Neříkej, že sis myslel, že jsem starší?"
,,No. On o tom člověk moc nepřemýšlí. Prostě jednou jste něčí učitel, tak jste prostě…"
,,Moc starej?" doplnil ho. ,,Pak tě určitě můj věk potěšil," usmál se. Potěšil? Jsou od sebe jen šest let. S důrazem na to JENOM. ,,Zkus se na mě chvíli nedívat jako na učitele."
,,To dělám už půl roku," zamumlal Naruto. Pořád si opakoval, je to tvůj učitel, ale bylo mu to houby platný.
,,Opravdu?" Naruto si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. ,,A co vidíš?" Naruto se mu jak na rozkaz podíval do očí. Viděl člověka, kterého už půl roku miluje. Co kdyby mu to řekl? Určitě by se mu nevysmál. Třeba by…
,,Zamilovala jsem se," vyhrkl Naruto. ,,Do někoho," dodal vzápětí.
,,To je radostná věc, ne?"
,,Vůbec ne," namítl. ,,Každým dnem to proklínám."
,,Proč?"
,,Je to… není to zrovna ta nejvhodnější osoba."
,,No, láska si zrovna nevybírá. Ale pokud tě ten člověk má taky rád…"
,,On o tom neví."
,,Neřekneš mu to?"
,,To ani náhodou," zamítl to Naruto. ,,To by bylo, jako…" Těžko k tomu najít přirovnání.
,,Říct něco takového mě?" zkusil Itachi. Naruto kývl. Jak výstižné. ,,V tom případě by jsi to zkusit měl," řekl a posadil se zpátky vedle něj.
,,Ne, vy to ne-"
,,Zkus to," naklonil se k němu.
,,Já…" slova jakoby se mu zasekly v hrdle.
,,Jen to zkus," zašeptal a položil mu ruku na tvář. Naruto otevřel ústa. Opravdu to chtěl udělat, když se najednou Itachi rozplynul. Jako pára nad hrncem. Po chvíli Naruto poznal, kde je. Leží na své posteli a zírá do zdi. Byl to jen sen. A přitom to působilo, tak živě a skutečně. Ale Naruto by mu to ve skutečnosti nikdy neřekl.
Celou dobu, co Naruto šel do školy o tom snu přemýšlel. Klidně by si lehl tady na tu lavičku, kdyby měl jistotu, že by se mu zdálo to stejné.
Vypadalo to, že je ve škole mezi prvními. V některých částech chodby byly ještě zhasnutá světla. Jakoby ta škola říkala: Jdi domů.
,,Hned bych šel," řekl si Naruto, když mířil do třídy. Přemýšlel jestli to má vážně udělat, když narazil do něčeho měkkého a živého.

Schovávaná na půdě

14. prosince 2011 v 11:51 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Málokdy se Naruto těšil do školy. Byl zázrak pokud se vykopal z postele, no... respektive ho z ní kopal otec. Každé ráno od pondělí do pátku. Osobní budík Naruta Uzumaki. Nicméně dnes to bylo akutní. Měli psát test z literatury a Naruto věděl jen, že se jistý pán oběsil na stromě. Zřejmě to byl spisovatel, co ale vytvořil už Naruto nevěděl. Marně se to snažil dohnat po cestě do školy. Když to ale podělá, propadne a nepustí ho k maturitě. Za to ho otec přinejmenším zabije.
Zavřel sešit a s chladnou hlavou si procházel svoje možnosti. Test psát nemohl, vyletěl by jen by to svištělo. Doma byl otec, náhlá nevolnost by mu neprošla. Potulovat se po městě taky nemohl, v takovém zapadákově jste každého potkali minimálně dvakrát. Jeden student či žák a měl by po srandě. Do školy tedy jít musel, ale psát test odmítal. Musel se tedy někde dočasně schovat. Test mají psát druhou hodinu, může se zatím schovat na půdě. Nebude to koneckonců poprvé. Klíče má od školníka, za což mohl děkovat otci. Muž zralý na důchod byl náruživým čtenářem otcových knih. Sám Naruto držel otcovu knihu jen jednou a to když se mu nechtělo večer vstávat a potřeboval zhasnout. Knihy nebyli v pevné vazbě a lehce se s nimi manipulovalo. Za pár podepsaných výtisků měl Naruto výhody, jako nikdo jiný.
Když si pohne, bude ve škole mezi prvními a nepozorovaně se může proplížit do posledního patra.

Školní půda nebyla tak bohem zapomenuté místo, jak si všichni profesoři na škole mysleli. Klíče měl oficiálně jen školník, utajeně Naruto. Ten je ale rád za menší obměnu rád půjčoval náruživým párům toužícím po soukromí. Tací věděli, kam jít, aby ve volné hodině mohli tělesně projednat svůj vztah. Obvykle se tak dělo v poledních pauzách, občas po škole.
Teď tedy mohla Narutovi posloužit jako úkryt. Do začátku první hodiny zbývalo deset minut. Pak si může klidně skočit do automatu pro něco k jídlu nebo pití. Během hodin zely chodby prázdnotou. Někteří učili, někteří se připravovali na to, že budou učit. Ono zkrotit partu puberťáku je úkol hodný leda blázna.
Zbývalo pět minut, když se ozval rachot klíčů v zámku. Naruto se zastavilo srdce a hned na to se mu zběsile rozbušilo jako o závod. Nemohl se hnout, jakoby ho k té pohovce přišili. Napadaly všemožné ho otázky. Kdo to je? Co dostane za trest? Co dostane za trest od otce? Jaký náhrobek mu asi vyberou? Jak po chvíli zjistil, panikařil zbytečně. Do Naruto soukromé klubovny vešel jeho spolužák a nejlepší nepřítel.
,,Uchiha," zavrčel dříve, než si ho mohl vůbec všimnout. Bylo vidět, že se trochu lekl, když ale spatřil Naruto, pousmál se.
,,A hele, Uzumaki utíká před testem. Ale copak? Neumíme, neumíme?" Naruto zaťal ruce v pěst.
,,A co ty? Sotva tu jdeš pást ovce? Zřejmě jsi včera někde zapomněl svoji věhlasnou inteligenci, když si klesl na mou úroveň." Sasukeho možná nenáviděl, ale jejich hádky ho bavili. Nebo jak se oba hájili před profesory, pestrá výměna argumentů.
,,Já mám na rozdíl od tebe kam klesat. Ty už hlouběji nemůžeš," oplatil mu Sasuke a posadil se na pohovku vedle Naruta.
,,A co jako si myslíš, že děláš?" odsedl si Naruto na nejzazší kout gauče.
,,Hodlám tu přetrpět test, jako ty, předpokládám." Sasuke se netvářil zhnuseně, jak Naruto očekával, spíše potěšeně... ne, vítězně. Co má za lubem? Hodlá ho pak prásknout? Sám Uchiha by se z toho nějak vykecal.
,,Fajn, jak chceš," zkřížil Naruto ruce na prsou. Tohle budou nejhorší dvě hodiny jeho života. ,,Kde jsi vůbec vzal klíč?" napadlo najednou Naruta.
,,Nechal jsem si udělat kopii, když jsem si ho od tebe půjčil."
,,Nepůjčil sem ti ho, nikdy." Sasuke nadzvedl jedno obočí. Díval se na něj tak dlouho, dokud to Narutovi nedošlo. ,,Co?!" vykřikl Naruto a zvedl se prudce na nohy. ,,Ty? Tady?"
,,Mě by jsi ho nepůjčil, tak jsem nechal svou drahou polovičku, aby to udělala za mě." Jak Uchihovsky mazané.
,,Vrať mi ten klíč?"
,,A to jako proč?"
,,Není proto, aby jsi tu mohl dělat... radši na to ani nechci myslet."
,,Klid Naruto, nic jsme tady nedělali. Šlo mi jen o ten klíč. Nemusíš žárlit."
,,Nežárlím!" vykřikl Naruto rudý vzteky.
,,No jistě," pousmál se Sasuke. Děsně ho bavilo škádlit někoho tak výbušného jako je Naruto. O to víc ho to bavilo, když věděl, že má navrh. Jako teď. Zaskočil ho, upřímně... očekával, že tu Naruto bude, proto sem šel. On je Uchiha, nějakého blbého testu se nebojí. Jen dostal náladu potrápit tohohle malého ňoumu. ,,Nemáš hlad?" zeptal se po chvíli. Naruto se na něj podezřívavě podíval. To se Sasukemu nepodobalo. Připomnělo mu to ale, že si chtěl jít koupit něco k jídlu. Co když ale odejde a Sasuke se tu zamkne a nepustí Naruta dovnitř. Když půjde Sasuke, může ho tu zamknout.
,,Ne," odvětil Naruto. Doufal, že kručení v žaludku nezačne být příliš hlasité.
,,Ty jsi takový tupec, Naruto," zasmál se Sasuke.
,,Víš, co mi můžeš," zavrčel v odpověď Naruto.
,,Raději to neříkej dvakrát," zadíval se na Naruta vyzývavě. Ten zrudl až po kořínky vlasů. Tentokrát ale zřejmě ne vztekem.
Sasuke se rozhodl nechat ho chvíli dusit. Vytáhl si knihu a začala ji číst. Nezapomněl se pořádně uvelebit na pohovce, tak aby zabíral, co nejvíc místa. Naruto se snažil držet se od Sasukeho, co nejdál, ale moc možností neměl. Sasuke se roztahoval po gauči jak široký tak dlouhý, na zemi sedět odmítal, bůh ví, co by chytil. Musel se hold smířit s Sasukeho vlezlostí.
,,Udělej si pohodlí, budeme tu ještě hodně dlouho," oznámil mu Sasuke. Naruto si říkal, že ten test by byl stokrát lepší než tohle peklo. Sasuke si tuhle situaci vyloženě užíval, Naruto jen nevěděl proč přesně. Nesnášeli se, chovali se k sobě, jako by byly nakaženi morem. Mezi nimi panovala totální ignorace, pokud si tedy nevyměňovali názory. Teď se ale Sasuke choval... téměř vlezle.
,,Já si odskočím," řekl Naruto a vlastně ani nevěděl, proč mu to oznamuje.
,,Copak?" zvedl Sasuke oči od knihy. ,,Nějaký problém?" přejel ho pohledem. Naruto se raději nesnažil narážku pochopit.
,,Ten klíč," natáhl k němu ruku. Sasuke se na ni zadíval.
,,Proč si myslíš, že ti ho dám?"
,,Nechci riskovat, vrátím ti ho." To byl dost chabý argument. Proč by měl Sasuke věřit zrovna jemu, že? Ale odejít bez něj odmítal. K Narutovu velkému údivu si Sasuke sáhl do kapsy a podal mu klíč. Naruto si ho chtěl vzít, ale Sasuke včas ucukl.
,,Co za to?" Naruto přemýšlel, jestli se má červenat nebo Sasukemu rovnou jednu vrazit. ,,Dělám si srandu. Jen utíkej, ať to stihneš," zasmál se Sasuke pro sebe, hodil Narutovi klíč a vrátil se ke své knize. Naruto sebral klíč a z půdy vystřelil, jak řízená střela.
Cestou k automatu se loudal a s výběrem si dal taky na čas.
,,Já toho podělanýho Uchihu nesnáším," klel Naruto a zuřivě mačkal čudlíky. Automat cosi zabručel a vypil plechovku s chlazeným pitím. Neochotně se vydal zpět. Přemýšlel, co bude muset ještě vytrpět pod jednou střechou se Sasukem. On sám měl v plánu dál si šlovíka. S Sasukem roztaženým po celým gauči to ale asi nepůjde. Takže může čumět leda tak do zdi.

Prošel dveřmi a zarazil se hned na prahu. Sasuke ležel na pohovce a, světe div se, spal. Kdo dokáže, tedy kromě Naruta, tak rychle usnout? Zvláštní. O to zvláštnější byl pohled na spícího Uchihu. Vypadal tak... jinak. Naruto nikdy neoplýval příliš velkou slovní zásobou. Marně se snažil najít jiná slova, která by nevyzněla tak, že ho obdivuje nebo tak. Bohužel... vypadal božsky.
Zaprášeným oknem dovnitř proudilo jemné světlo a dopadalo na alabastrovou pleť. Narutovi se vybavily zasněžené lány kousek od jeho domu. I ty se pod tíhou slunečních paprsků třpytili jako všechny diamanty světa.
Naruto myslel, že si snad nafackuje. Na co to sakra myslí? Uchiha je Uchiha a tečka. Ne žádné božské těleso nebo tak.
Naneštěstí mu to ale nedalo a musel se na něj pořád dívat. Tak poklidná tvář, kdy bude mít další možnost vidět tak klidného Uchihu? Pravděpodobně nikdy, ale stejně to musel ukončit. Musel tohle lákadlo odstranit.
,,Vstávej!" zakřičel. Stál v půli cesty od dveří. Dost blízko, aby na něj viděl, ale taky dost daleko, aby ho nestihl fyzický trest.
Sasuke sebou trhl a posadil se.
,,Co ti vadí?" zívl.
,,Jsi ve škole, tady se nespí." Dost chabá a humorná výmluva. Sám sobě se musel zasmát, že to vůbec vypustil z pusy.
,,Ach, promluvil pan vzorný. Řekni Naruto, jak ti dopadl ten test?" Naruto nasadil grimasu, něco mezi zamračením a ironickým úšklebkem. ,,Prozraď mi, jsi vždycky tak protivný, nebo máš prostě dneska svoje dny," ušklíbl se Sasuke. Naruto zrudl vzteky. ,,Víš, co se říká! I muži mají..." nedořekl, protože Naruto po něm hodil první věc, která mu přišla pod ruku. Zjistil, že je to jakýsi kus hadru. Ne zrovna vábně vypadajícího a zapáchajícího. Původně ležel v kýblu s špinavou vodou, teď ležel na Sasukem, který vypadal jak sopka těsně před vybuchnutím.
,,Dám ti setinu sekundy náskok, pak si tě podám," vstal Sasuke z gauče a odhodil hadr na zem. Obličej měl mokrý a zkřivený zlostí. Tohle Naruto trochu přepísk.
,,Sasuke klídek," couvl Naruto před rozzuřeným Sasukem. ,,Vyprovokoval jsi mě." Vzápětí na to by si nejradši nafackoval. On fakt neví, kdy má držet hubu.
,,Naruto, ty zabedněnče," zavrčel na něj Sasuke. ,,Máš štěstí, že odmítám klesnout pod svou úroveň tím, že bych s tebou přišel do jakéhokoliv kontaktu. Na slabší si nedovoluju." S tím se Sasuke zamířil ke dveřím a s tichostí odešel. Kam, to Naruto nevěděl. Zřejmě se odmítal snížit pod svou úroveň a zůstávat v Narutově blízkosti.

Po zbytek týdne se oba navzájem ignorovali. Těžko říct proč. Sasuke, ačkoliv to Naruto nevěděl, se už dávno nezlobil. A Naruto, ačkoliv to Sasuke věděl, se na něj neměl za co zlobit. Stejně se ti dva na sebe sotva podívali. Pokud se tak stalo, Naruto se odvrátil s červení v tvářích a Sasuke zarytě začal zkoumat podlahu. To dopoledne v podkroví se něco stalo, i když se v podstatě nic nestalo.
Naruto si všiml, že se ve vzpomínkách vrací k momentu, kde viděla Sasukeho, jak spí. Zdá se, že pro něj byl tohle ten zlomový bod. Kdy se z ničeho stalo něco. Zřejmě se v něm něco zlomilo. Hranice mezi láskou a nenávistí je tenká.
Počkat! Kdo tu mluví o lásce? Něco takového nejde vyslovit v jedné větě s Sasukem Uchihou. Navíc… příčilo se to vší logice. Nebyl tu jediný důvod, proč by měl Naruto vůbec něco cítit k někomu jako on. Ti dva se nesnášeli, uráželi se kdykoliv to šlo a vůbec všechno. Přece jeden moment, kdy mu zřejmě přeskočilo a on viděla Sasukeho jako nějakého anděla, nezmění fakt, že Uchiha je egoistický vůl, který nanejvýš miluje svůj odraz v zrcadle.
,,Moc přemýšlím," řekl si Naruto. ,,Nesvědčí mi to." Jak s vůbec dostal k těmhle myšlenkám? No jo… v náhradním termínu dopisuje test a bůhví, co se v něm zlomilo, že se rozhodl si látku aspoň jednou přečíst. To mu připomnělo to dopoledne. To ho přimělo přemýšlet.
Zavrtěl hlavou a zadíval se do učebnice, kterou otevřel letos poprvé. Tentokrát předtím nemá kam utéct. Později i zjistil, že se docela těší. Protože není jediný, kdo si bud doplňovat resty.

Další den šel Naruto do školy s nevídanou jistotou a radostí. S klidem mohl říct, že se opravdu učil. Tedy, samozřejmě v jeho podání. Nejednalo se o žádné šprtání až do hodin ranních, rozhodně to byla ale změna. Přinejmenším věděl, kdo co napsal, to bude na čtverku stačit.
Test se píše až po vyučování. Naruto byl ale v překvapivě dobré náladě, že mu nevadil ani fakt sedmi hodin mučení. Sečteno a podtrženo, Naruto se poprvé, a dost možná naposledy, těšil do školy. Vlastně se nemohl dočkat. Na co přesně? Věděl to dobře. Když na to pomyslel, zaplavila ho vlna radosti. Proč tak najednou? Na tohle odpověď neznal a ani po ní nepátral. Užíval si to, dokud se mu to nezačne příčit a jeho rozum se nezačne hlásit o slovo.

Vyučování přečkal bez úhony. Žádná pětka, otec bude mít radost. Pak tu ovšem byl on sám. Celý den se připitoměle usmíval, jako kdyby byl sjetej. I ostatní si toho všimli, přičítali to ale skutečnosti, že zblbnul ze školy. I Sasuke se sám sebe ptal, proč má Naruto tak dobrou náladu. Ještě včera se tvářil jako boží umučení. Co se změnilo?

Narutova nálada neklesla ani, když přišlo na test. Za katedrou seděla jejich učitelka a on a Sasuke seděli v zadních lavicích. Naruto u dveří, Sasuke u okna. V místnosti bylo takové ticho, že byste slyšely i jak se pírko dotkne země. Oba se soustředili na otázky v testu a žena za katedrou cosi horlivě škrtala v něčí eseji.
Sasuke byl hotový po deseti minutách. Důvod proč nepsal test v prvním termínu nebyl takový, že by danou látku neuměl. Pravda byla, že viděl Naruto, jak míří na půdu a napadl ho šílený nápad přidat se k němu. Od okamžiku, kdy získal klíč, čekal na příležitost překvapit ho svou přítomností. Tehdy měl možnost a on ji využil. Možná že si chtěl z Naruta vystřelit, nebo opravdu tak toužil po Narutově společnosti.
Sasuke sebou trhl a nechtěně tak přeškrtl popsanou stránku testu. On a toužit po Narutově společnosti? Kdy peklo rozmrzlo a proč mu nikdo neřekl?
Naruto odpověděl na čtyři otázky z pěti. To byl velmi slušný výkon. Napsal, co mohl a dál se s tím nemusel trápit. Podíval se na Sasukeho, který právě přeškrtl celou stránku svého testu. Že by prožíval období sucha? Všemohoucí Sasuke pro jednou taky něco neví. To se Narutovi líbilo.
Sasuke se zadíval na křivou čáru přes list papíru. Zřejmě se něčím nakazil od Naruta. Takový koniny dělá on. Co teď? Přepsat… na to neměl náladu ani čas. Prostě čáru škrtne (však víte, malé čárečky…=)) Zadíval se na Naruto, kterého očividně něco pobavilo. Proč má sakra tak dobrou náladu?
Naruto se zvedl z židle a odevzdal test učitelce. Cestou nazpátek šel kolem Sasuke a když ho míjel něco mu zašeptal.
,,Neber si to tak, i Uchihové mají své dny," ušklíbl se a vrátil se na svoje místo. Nevěděl přesně na kolik Sasuke odpověděl na otázky, ale ten výraz a čára přes stránku… dost výmluvné.
,,Naruto, můžeš jít domů," oznámila mu učitelka.
,,Já vím, ale rád bych počkal na Sasukeho. Budu potichu, nebudete o mě vidět," slíbil.
,,Jak chceš."
Sasuke se na něj zaraženě podíval. Proč na něj chce počkat? Aby se mu vysmál?
Naruto si podepřel pravou rukou hlavu a natočil se k Sasukemu. Díval se na něj téměř… uličnicky. Sasuke si opravdu začínal myslet, že si dal Naruto ráno štamprli na zahřátí.
Naruto pobaveně sledoval Sasukeho. Ani nevěděl, jak se tohle sehrálo, ale bavilo ho to. Škádlit Sasukeho. Konečně měl v hrsti on jeho. Manipuloval s ním, tedy s jeho chováním určitě. Zprvu nechtěně, teď zcela úmyslně.
Sasuke se znovu zadíval na svůj test a pak zpátky na Naruta. Už byl dávno hotový a mohl ho klidně odevzdat, ale… Naruto byl to ale. Co na něj chystá?
Sasuke vstal a odevzdal test. V rychlosti se oblékl a vyšel ze třídy dřív než Naruto. Venku se ale zastavil a v klidu počkal až vyjde i Naruto.
,,Něco ode mě potřebuješ?" zeptal se ho Sasuke.
,,Nevím, možná. Je to tak důležité?"
,,Proč jsi tedy chtěl počkat?" Naruto chtěl znovu říct, že neví. Pak si to rozmyslel, Sasuke by ho za to asi ukamenoval.
,,Ten den, na té půdě… něco se změnilo."
,,Fakt? Přišel jsi k rozumu?" pousmál se Sasuke.
,,Jen se směj," zamračil se Naruto. ,,Tvůj poškrtaný papír… buď jsi to udělal ve vzteku, že víš úplný houby, nebo za to můžu já." Sasuke se neubránil smíchu.
,,Ty? Ačkoliv bych si nenechal ujít možnost na tebe cokoliv hodit, tentokrát je to naprosto nesmyslné."
,,Dokonalý Sasuke náhlým šokem skoro protrhne papír. Na co jsi myslel Sasuke, hm?" Sasuke odvrátil hlavu a zarytě se díval do země.
,,Vyklop laskavě, kam tím vším míříš," odsekl mu. Naruto se na chvíli zamyslel. Kam tím vším tím míří? Vlastně to ani nevěděl. Snad si chtěl ujasnit vztah mezi nimi.
,,Co je mezi námi dvěma?" zeptal se Naruto. Sasuke se na něj podíval, jakoby spatřil ducha.
,,Co je mezi námi dvěma? Nic mezi námi není… nebo jsem něco propásl?"
,,Nic fyzického, ale… jak to, že jsem se dnes těšil do školy?"
,,Ruplo ti v bedně?"
,,Těšil jsem se na tebe," upřesnil Naruto.
,,Říkám… ruplo ti… v bedně," vykoktal Sasuke.
,,Nějak to postrádá tvůj obvyklý sarkasmus," podotkl Naruto. ,,Já jsem tím chtěl jen říct, že bůh ví proč na tebe nemůžu přestat myslet. Tam nahoře jsem tě viděl v jiném světle. Respektive jsi spal, což je asi tak nejklidnější podoba tvého já."
,,Šmíroval jsi mě, když jsem spal?"
,,Sdíleli jsme jednu místnost, jinak to nešlo. Buď ty nebo odpadky." Sasuke začal přecházet po chodbě. Tohle začínalo být čím dál tím divnější.
,,Říkáš, že pohled na mě se ti natolik zavrtal do paměti, že na mě nemůžeš zapomenout? Mám to brát jako kompliment?"
,,Hele, zas tolik jsi nefandil. Bylo to prostě jiné, vidět tě tak klidného… normálně skoro vraždíš pohledem."
,,Takže se ti líbí, když spím."
,,Líbí se mi ta představa, že máš i světlé stránky. Že nejsi jen arogantní vůl, ale dokážeš být i… milý."
,,Každý vypadá andělsky, když spí."
,,Nejde ani o to, že jsi spal… ty takový opravdu umíš být, jen to nedáváš najevo." Sasuke měl na chvíli pocit, že mluví s cvokařem. Ale Naruto se mu tu nesnažil nic vnutit, jen mu říkal jak to vidí. A Sasukeho to kupodivu těšilo.
,,Co z toho vyplívá?"
,,Nevím, ty jsi na teorii."
,,Chceš se přátelit?" Naruto se na něj podíval… ublíženě?
,,My už jsme přece přátelé." Sasuke se zarazil. ,,Tedy ne zrovna ukázkoví, ale nepřátelé taky nejsme."
,,Fajn, dejme tomu. Chceš postoupit na další level?"
,,Bereš to jako hru? No bezva. Táhnu. Postoupil jsem o jedno pole a čelím něčemu, čemu nerozumím. Snažím se s tím, bůh ví proč, svěřit dotyčnému, ale ten z toho má evidentně jen prdel. Tenhle úkol tedy nesplním a postupuji o dvě pole nazpět." Sasuke nevěděl jestli se má smát nebo to decentně přejít. Co Naruto chtěl? Aby byli víc než přátelé?
,,Řekl jsi sám… pokud postoupíme vpřed, můžeme klidně spadnout o dvě místa dolů."
,,Sasuke… my dva nemůžeme být přátelé… trvale. Ne takový ti, co zajdou na jedno do hospody a jeden druhého pak odtáhnou domů."
,,Takže mi tu taktně podsouváš dlouho známý fakt že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice."
,,O lásce tu nemluvím. Spíš o…"
,,Touze?"
,,Jo."
,,Toužíš po mě?" Naruto se na něj zamračil.
,,Nezdají se mi o tobě erotické sny, jestli se ptáš na tohle?!" Sasuke se zasmál.
,,Jestli máme na výběr mezi touhou a nenávistí, chci vědět, co si zvolíš ty," řekl Sasuke. ,,Já můžu mít oboje. Dokážu tě nenávidět, i když třeba neoprávněně, ale stejně tak po tobě můžu i toužit a to zcela oprávněně. Ty ale obojí nedokážeš. Ty vlastně nikoho nedokáže upřímně nenávidět. Ty vždycky jen toužíš. Pomoct. Zachránit. Milovat. Po čem toužíš u mě?" zadíval se na něj Sasuke vyzývavě.
Naruto si dal s odpovědí chvíli načas.
,,Toužím to zkusit," odpověděl