Varování - blog obsahuje povídky typu yaoi..( Kluk x Kluk )

Milostný trojúhelník

14. prosince 2011 v 11:05 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Jakmile jsem se probudil, měl jsem takový zvláštní pocit, že se dnes něco stane. Bylo to takové nepříjemné mravenčení jakoby uvnitř mé hlavy. Slunce prosvítalo skrz žaluzie do místnosti a pruhovalo celou podlahu.

"Dobré ráno, Naruto." Ze snění mne vytrhl hlas mého drahého senseie, který mne jednou rukou objal a přitiskl si mne na hruď. Všechny mé špatné myšlenky byly ihned zaplašeny a já se rád schoulil k němu pod peřinu. Miloval jsem jeho vůni, byla podobná vůni podzimu a vzduchu prosycenému listí.

"Je spíše poledne, než ráno." Zkonstatoval jsem a otočil se na něho. Oči měl zavřené, nejspíše se mu ještě nechtělo vstávat. Palcem jsem pohladil jeho jizvu přes oko. Probudil se.

"Promiň, pořád Tě bolí?"
"Někdy ano, ale to jen, když Sharingan požívám moc dlouho." Prohodil jen tak mimochodem a ihned sáhl po čelence listové, aby mohl oko skrýt. Nikdy mi o svém Sharinganu neřekl nic určitého, ale já se neptal. Byl jsem rád, že je se mnou, to mi muselo stačit. Najednou se odkryl a začal vstávat.

"Ne, já ještě nechci, Kakashi." Řekl jsem mrzutě a jako dítě jsem si přetáhl přikrývku přes hlavu. Nerad jsem ho od sebe viděl odcházet, jakoby s ním odešla i část mne. Nikdo o nás nevěděl, i když já moc toužil po tom, abychom se venku mohli procházet beze studu.
" Klidně spi dál. Já už musím." Protáhl se, natáhl si trenýrky a jen tak odešel do koupelny.
"Zrádce!" Křikl jsem na něj, ale to už zmizel za dveřmi a pustil si sprchu. Slyšel jsem, jak si potichu zpívá nějakou nerytmickou melodii a zatoužil zaplout pod proud vody za ním. Připadlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem s dobrou náladou vylezl z postele. Se spodním prádlem jsem se neobtěžoval a přecházel rovnou ke koupelně, když v tom někdo zazvonil.
"Sakra." Zaklel jsem si pro sebe, co je to za idiota, když mě ruší v tak krásné sobotní poledne. Pootevřel jsem, že si to s ním vyřídím mezi dveřmi, ale to už se Sasuke nacpal dovnitř, něco mumlal a významně pohazoval rukama. Vůbec si mě nevšímal a plácl sebou do mé postele. Ztuhnul jsem a najednou nevěděl co dělat. Mistr byl pořád ještě v koupelně, musel jsem se Sasukeho co nejdříve zbavit.

"Ty seš ale povaleč, Naruto. Máš v peřinách ještě teplíčko, to já vstával už o půl sedmé, abych mohl trénovat. Takhle se nikdy nezlepšíš." Potom se na loktech podepřel a podíval se na mě. Já byl žel bohu úplně nahý, tváře mi zrudly a sáhl jsem po nejbližším kusu oblečení, kterým bych se mohl zakrýt.
"Sasuke! Jak si to sakra představuješ? Jen tak si sem vtrhneš a válíš se v mojí posteli. Takhle to přeci ne…" Zarazil jsem se, protože si mě s vykulenýma očima prohlížel.
"Není to náhodou vesta mistra Kakashiho?" Pronesl se zaujetím a pohledem provrtával zelenou vestu, kterou jsem si držel kolem pasu. Přesně v tom okamžiku mi blesklo hlavou, že voda v koupelně už delší dobu neteče. To bylo zlé, ne, to bylo příšerné.
"Víš Sasuke, dělám to nerad, ale už musíš vypadnout. Uvidíme se později jo?" Ve spěchu a stresu jsem ho popadl za triko a dostrkal až ke dveřím z ložnice. Nechtělo se mu pryč, zvlášť když měl najednou tolik otázek a byl bych ho i vyrazil, kdyby se neozval ten milý mužný hlas, který byl v téhle situaci naprosto nežádoucí.

"Naruto, já čekal, že přijdeš za mnou a…" Kakashi zůstal stát ve dveřích koupelny jako přikovaný a zrak mu visel na naprosto nechápajícím Sasukem. Černovlasý chlapec němě zíral na svého senseie, který byl jen do půl těla a kolem pasu omotaný krátký ručník. Z vlasů a po těle mu ještě stékaly kapky vody a nebýt tam Sasuke, tak mistra bez okolků zatáhnu zpět do postele. Leknutím jsem upustil i tu vestu, jež mi halila tělo. Když se mi srdce zase rozběhlo, prolomil jsem to tíživé ticho jako první.

"No, věřil bys tomu, že má mistr Kakashi rozbitou sprchu? To sou věci viď? Tak jsem mu nabídl, jestli…"
"Mlč, Naruto!" Okřikl mne můj milenec a já netušil, co jsem udělal špatně. Zřejmě všechno, neměl jsem Sasukeho vůbec pouštět dovnitř, zvlášť když vím, jak bude reagovat. Kakashi znovu promluvil.

"Sasuke přeci není tak hloupý, aby mu to nedošlo. Je to přesně tak, jak si myslíš, Sasuke. Miluji Naruta. Nerad bych, aby to někdo věděl. Žádám Tě, prosím Tě, aby sis to nechal pro sebe." Sensei chtěl zřejmě ještě něco říct, ale Sasuke se vzpamatoval dřív.

"Takže Vy dva spolu… Ne, to není pravda. To nemůže být možné." Vražedným pohledem probodl Kakashiho a zvýšil hlas." Vždyť Vy jste můj mistr!" Ta slova se odrážela od stěn a vracela se k nám zpátky. Další projev byl určen mně. "A Ty! Tys byl můj kamarád, Naruto." Ten minulý čas mohl klidně zastupovat hrot nože, když mi procházel srdcem. "Je mi z Vás zle." S tímhle názorem vyběhl ze dveří a zabouchl za sebou.
Vzhlédl jsem k polonahému muži a hledal u něho útěchu a ujištění, že vše bude dobré, avšak v jeho tváři se zračila pouze bolest a smutek. Byl zklamaný a já si přál, aby něco řekl. Cokoliv, nechal bych se i seřvat, nechal bych se ponížit za svou lehkomyslnost, ale on mlčel. Potom se hnul, prošel okolo mne, sebral z podlahy svou zelenou vestu a vešel do ložnice, kde se začal oblékat. Následoval jsem ho a posadil se do neustlaných peřin. Chtěl jsem situaci ulehčit.

"Viděl jsi, jak se tvářil, když mu to došlo? Vypadal jako blbec." Usmál jsem se, avšak následující slova mne rychle svlažila.

"Myslíš si, že je to legrace, že!? Co se Ti asi tak může stát? Jasně, budou se Ti posmívat, budou si ukazovat a nikdo se s Tebou nebude bavit." Mluvil rychle a rázně, zatímco si zapínal kalhoty. U srdce mne neskutečně pálilo a do krku mi stoupala nepříjemná hořkost. Pokračoval. "Ale to všechno se dá přežít, víš? Jednou dostuduješ a staneš se ninjou. Jenže já mám smůlu. Vyhodí mě. Už nikdy nebudu trénovat mladé genniny. Sakra, Naruto, vždyť mi spolu spíme, dochází Ti vůbec, co to znamená?" Už neměl sílu na to křičet, pomalu se posadil vedle mě. "Už si mě nikdo nebude vážit, zničí mě to. Já ty pohledy nesnesu. Odsoudí mě a nikomu už nebude záležet na tom, jak je to doopravdy." Schoval tvář do dlaní, tolik jsem si přál ho utěšit. Nikdy mi vlastně nedocházelo, jaké může mít náš vztah následky a víc než cokoli mne mrzelo, do jaké situace jsem ho dostal. Opatrně jsem mu položil ruku na rameno, zaskočila mne jeho reakce. Chvatně vstal, jako bych mu na paži dal jedovatého pavouka, nasoukal se do vesty a chystal se odejít.

"Ještě nechoď, Kakashi, prosím." Zakňoural jsem a svalil se na postel.

"Měl by ses obléct. Možná, že Sasuke zatím mlčí. Zkus s ním promluvit." Naposledy se na mě podíval, než za sebou zavřel dveře. Pocítil jsem neskutečnou prázdnotu a bolest. Proč se to muselo stát? Jsem tak neopatrný, jestli to Sasuke někomu napráská, Kakashi to nepřežije a já to zase nepřežiju bez něho. Teď to bylo na mně, chtěl jsem to zase urovnat, ale zároveň jsem měl příšerný strach se Sasukemu podívat do očí. Nenávidí mě za to, kdo jsem nebo za to, koho miluji?
Navlékl jsem se do své oranžovo-černé kombinézy a vyrazil ven hledat černovláska. Absolutně jsem netušil, co mu řeknu. To už bylo jedno, hlavně jsem doufal, že to ještě nikomu nepověděl. Prošel jsem všechna jeho oblíbená místa, byl jsem i u něj doma, ale nikdo mi neotevřel. Nakonec mě napadlo, že půjdu do staré čtvrti Uchihů, která byla od vyvraždění klanu zavřená a kam se Sasuke někdy schovával, když chtěl být sám. Uviděl jsem ho, jak zadumaně sedí na prahu svého bývalého domu, objímal své nohy pokrčené v kolenou a díval se do Slunce. Nepochybně věděl, že přicházím, ale nehnul se. Posadil jsem se na schody.

"Sasuke?"

"Hm?" Zamručel nepřítomně.

"Máš mě rád?" Byla to ode mě docela podpásovka, protože jsem ani já sám netušil, zda ke mně chová sympatie.

"Když řeknu, že jo, nezamiluješ se do mě, že ne." Jeho odpověď byla překvapující, příjemně.

"Neboj. Já už zamilovaný jsem." Usmál jsem se přiblble, aspoň Sasuke vždycky tvrdil, že můj smích je přiblblý.

"Jo, do Kakashiho." Jeho hlas zhrubnul.

"Proč Ti to vadí? Nerozumím Ti." Vstal jsem a přisedl si vedle něho. Slunce mi svítilo do tváře.

"Jak dlouho už…."

"Tři měsíce. Od té doby, co se vrátil z poslední mise." Vrátilo se mi ono ranní mravenčení v hlavě. Znamení problémů.

"Spíš s ním?" Zeptal se přímo, což mne opravdu zaskočilo, nečekal jsem, že se bude vyptávat na takové věci. Nic mu do toho nebylo. Jeho černé oči mne probodávaly.

"Proč se vlastně ptáš, Sasuke? Chceš toho vědět co nejvíc, abys nás mohl nahlásit? Nechápu, o co Ti jde. Miluju ho tak, jako jsem ještě nikdy nikoho nemiloval a nechci ho ztratit, rozumíš? Proč Tě to zajímá?" Vyjel jsem na něj.

"Nech to být, stejně bys tomu nerozuměl. A nemusíš se bát. Budu mlčet, nejsem práskač." Odvrátil ode mě pohled a pomalu vstával. Mně ale jeho odpověď nestačila. Bylo v tom něco víc, něco, co mi nechtěl říct. Chytil jsem ho za ruku a stáhl zpátky na práh domu. Usadil se a věděl, co bude následovat.

"Čemu bych nerozuměl? No tak, Sasuke, přestaň mlžit. Ty už o mně víš všechno!" Praštil sem pěstí do dřevěné podlahy a čekal na vysvětlení. A pak to přišlo, byl to jen okamžik, kdy se mě Uchiha naklonil a políbil mě. Byl to lehký polibek, kdy mi jeho jazyk jen zlehka pohladil rty, ale já byl úplně vyveden z míry. I potom jsem na něj zíral jako z jiného světa.

"Myslím, že to jako výklad stačí, Naruto." Založil ruce do kapes, sebral se a odešel. Nechal mě tam, abych si se svými pocity poradil sám. Ale já byl totálně v háji. Sasuke byl do mě zamilovaný. Ale jak to? Nevšiml jsem si toho. I když já bych si pro své obrovské růžové brýle s nápisem "Kakashi" nevšiml ani, kdyby to měl natisknuté na čele. Sakra, sakra, sakra. Jak jsem mohl být tak nevšímavý? Co teď budu dělat. Bylo jisté, že se nás Sasuke nenahlásí i když tahle situace nebyla o nic lepší. Prohrábl jsem si své blonďaté vlasy a těžce vydechl. Na tohle sám nestačím, vždyť ani nevím, co k němu cítím já? Musel jsem mu strašně ublížit.

Cestou domů jsem byl jako bez duše a přemýšlel nad tím vším. Ani jsem neregistroval, že proti mně jde mistr Iruka. Málem jsem do něho vrazil, ale on mne oslovil.

"Jsi nějaký smutný Naruto, copak se děje?"

"Není mi nějak dobře, sensei. Bolí mě hlava, asi ze Slunce." Zalhal jsem.

"Aha, tak to Vás dnes asi bude víc. Byl jsem s Kakashim domluvený, že dnes budeme trénovat, ale neukázal se. Byl jsem u něho, ale není doma. Neviděl jsi ho?" Zeptal se přátelsky, avšak to stačilo, aby se mi udělalo opravdu špatně, ani jsem se nerozloučil a běžel ke Kakashimu. Opravdu toho bylo na mě moc, bál jsem se, že se mu něco stalo, nebo si dokonce něco udělal. Přiznávám, že by toho byl schopen, Raději smrt, než ztráta hrdosti. Ale já ho miloval, takhle to dopadnout nemohlo. Zabušil jsem na jeho dveře a čekal. Nic. Zkusil jsem i volat.

"Kakashi sensei? Otevřete prosím?" Ale stále se nikdo neozýval. Rozhodl jsem se tedy, že rozbiju okno a vlezu dovnitř. Sousedi sice valili oči, jak se dobývám do příbytku svého mistra, ale co Ti mohli vědět. Sklo okenní tabule se roztříštilo a střepy se vysypaly do místnosti. Ani bych to nebyl já, kdybych si nepořezal ruku.
"Kakashi? Kakashi!" Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem ho viděl schouleného na podlaze jen v prostěradle. Jinak na sobě neměl žádné oblečení a zdálo se, že zraněný není. Nahmatal jsem mu tep, který byl ovšem slabší než by měl být. Co se sakra mohlo stát? Co mám dělat? Byl jsem otřesený. Kakashi celý hořel, snad horečka. Ale ne, vždyť ráno byl úplně v pořádku, něco se muselo přihodit. Proč byl nahý? A proč jsem ho nemohl vzbudit? Nic mne nenapadalo, ale takhle jsem ho přeci nemohl nechat. Měl bych ho ochladit, měl bych zjistit, co se mu stalo. Chtěl jsem ho vzít do náručí a odnést do sprchy, kde bych ho zchladil vlažnou vodou, ale byl příliš těžký, nemohl jsem.
"Naruto, co to tu děláš?" Otočil jsem se a tam stál Sasuke. Nevěřícně se na mě díval, jak sedím na zemi s Kakashiho bezvládnou hlavou v klíně.

"Nemůžu ho probudit, Sasuke. Bojím… bojím se." Skoro jsem natahoval, ale Uchiha se chopil iniciativy.

"Sakra, Naruto, vzpamatuj se přeci, nepomůžeš mu, když budeš řvát." Přešel k mistrovi, sáhl mu na čelo a už ho táhl do koupelny. Kakashimu se uvolnila z hlavy čelenka listové a odhalila tak ošklivou zarudlou jizvu na oku. Sasuke ihned poznal, že je něco v nepořádku. Když mistra posadil do sprchy, pozorně si jizvu prohlédl. Sharingan byl okem Uchihů a tak moc dobře věděl, že by ho Hatake vlastnit neměl. Nadzvedl senseiovi hlavu a podíval se na Sharingan. Rudá zornice byla zakalená do šeda.

"Zatraceně!" Zaklel Sasuke a pustil vodu.
"Co se děje, Sasuke? Co se mu stalo?" Byl jsem netrpělivý, vidět tak svého drahého mistra mi ničilo nervy a drásalo srdce. Zvlášť, když černovlásek nevypadal optimisticky.

"Naruto, podívej se co naposledy pil, nebo jestli nenajdeš nějaké léky. Cokoliv. Dělej." Mluvil naléhavě Sasuke a sprchoval Kakashiho ledovou vodou.
"Proč? Sasuke, tak řekni mi něco!"
"Drž hubu. Jestli chceš, aby žil, tak udělej co říkám, a přestaň fňukat." Zpražil mne Uchiha a já už neměl sílu protestovat. Nejprve jsem běžel k místu, kde jsem svého milence našel, ale ani na podlaze, ani na stolku nic nebylo. Prohledal jsem celý dům, marně. Nakonec až v kuchyni v jedné ze skříněk na nádobí jsem objevil malou skleněnou lahvičku se zbytkem nějaké tekutiny. Sebral jsem ji a pospíchal za Sasukem. Ten už Kakashiho zabalil do ručníku a odnesl do postele. Nepřikrýval ho, neb byl pořád horký.

"Sasuke, Sasuke, našel jsem tohle." Předal jsem mu nádobku, kterou otevřel a přičichl k obsahu. Netvářil se nijak moudře, proto ochutnal jen na špičku jazyka.
"Oměj. Tedy jen koncentrát z výtažku. Někdy se používá na rány, aby je znecitlivěl, ale to jen v malém měřítku, jinak je hodně jedovatý." Takhle slova mnou otřásla, když jsem viděl, jak málo ho ve skleničce zbylo.

"Ty, chceš říct, že…." Nemohl jsem to vyslovit.

"Se otrávil. A podle jeho stavu to vypadá, že toho vypil docela dost. Sakra." Sasuke přecházel po pokoji a snažil se něco vymyslet, zatímco já jsem seděl vedle Kakashiho postele a pevně svíral jeho ruku. Vůbec mi nedošlo, že by se mohlo něco takového stát? Už od začátku se obával, že můj vztah s ním bude prozrazen a když se o nás Sasuke dozvěděl, zřejmě věděl přesně, co udělá. Nesnesl by, kdyby ho vyhodily, kdyby přišel o hodnost, kdyby už nesměl vykonávat povinnosti ninji, kdyby nesměl trénovat genniny. A nechal by mě tady, samotného. Co si myslel? Že mi na něm nezáleží? Začínal jsem dostávat vztek. Upustil jsem jeho ruku a stále nad tím přemýšlel. Chtěl umřít, protože mu hrdost byla přednější než já? Ani se nerozloučil, nic. Prostě odešel.
"Ty sobče." Zakřičel jsem a udeřil Kakashiho pěstí do tváře. Sasuke se na mě otočil, ale mě ovládaly emoce.

"Nemůžeš si jen tak umřít, jasný? Potřebuju Tě, tak se zatraceně seber." Z očí mi tekly slzy proudem a já bušil senseiovi do hrudi tak dlouho, dokud mne Sasuke nepopadl za pas a nemrštil mnou o protější stěnu. Neměl jsem sílu vstát a bojovat, jen jsem plakal. Sasuke se ke mně sklonil a pohladil mne po tváři. Rychlým pohybem jsem odrazil jeho ruku. Udělal to znovu a znovu a já se bránil. Nakonec mne sevřel v náručí tak pevně až jsem se k němu přitisknul a dal volný průchod všemu, co mi leželo na srdci.
"Proč? Sasuke, proč to udělal? Opustil by mě, jen tak. Vůbec mu na mě nezáleželo, raději si zvolil smrt, než by se postavil za naší lásku. Nenávidím ho. Tak moc ho nenávidím. Tak ať umře, ať si konečně umře, když o to tak stojí. Je mi to jedno!" Vykřikl jsem a snažil se vymanit ze Sasukeho sevření, ale on mě nechtěl pustit, věděl, že jsem příliš rozrušený a zmatený. Stále mě držel a čekal, až se trošku uklidním.

"Ššš, bude to dobré, Naruto. Určitě se uzdraví, uvidíš. Musíš tomu věřit." Hladil mě po zádech a utěšoval klidným hlasem, i když to pro něj muselo být neskutečně těžké při všech těch citech k mé osobě, přesto se ovládal a nutil k tomu i mě.

"Jestli mi umře, tak nevím, co budu dělat. Tolik ho miluju, tolik pro mě znamená, sakra, sakra." Každé moje slovo muselo být pro Sasukeho jako rána po hlavě a dokonce jsem cítil, jak se třese. Chvíli bylo ticho, jen já tiše kňučel jako štěně. Sasuke mě pevně objímal a klidně oddechoval, bylo mi v jeho náručí dobře, tak bezpečně jakoby se vůbec nic nestalo.

"Něco mě napadlo." Řekl Uchiha a postavil se, to jsem samozřejmě neočekával a svalil se na podlahu. "Naruto, najdi lékárničku, hned!" Byl to příkaz, tak jsem se namáhavě sebral a šel plnit úkol. Sasuke zatím přešel ke Kakashimu a otevřel mu oko se Sharinganem. Bylo zakaleno šedí více než předtím. Musel to zkusit, vyhrnul si rukávy, sevřel ruce v pěst a zacvičil pažemi v loktech. Totéž provedl i s Kakashim. V tom jsem se přiřítil s lékařským vybavením.

"Co chceš dělat?" Zeptal jsem se nechápavě.

"Zhoršuje se to, zemřel by. Vyměním si s ním trochu krve." Prohodil Sasuke a už hledal v lékárničce hadičky a jehly.

"Ale Sasuke, to přeci nejde. Vždyť nevíš, zda máš stejnou krev a otrávíš se taky." Vůbec mi to nemyslelo a Uchiha vypadal, že přesně ví, co dělá.

"K čertu, Naruto, přemýšlej! Co s ním mám společného? Jo, krom toho, že Tě milujeme tak máme oba Sharingan. Ten krev pročistí a nijak ho to neohrozí a já s trochou štěstí jen usnu, nemělo by mi to uškodit. Nekoukej tak na mě a pomoz mi." Pobídl mne a já už zaváděl jehly do senseiových žil na pažích. Druhé konce hadiček si Sasuke zabodl do svých rukou a položil se na postel vedle mistra. Krev začala téměř okamžitě proudit správnými směry. Sasuke se díval do stropu a rychleji dýchal.
"A jak poznám, že bych měl jehly už vytáhnout?" Zeptal jsem se ho po chvíli.

"Tys vážně nedával ve škole moc pozor, že? Počítej tak dvacet minut, možná už nebudu při vědomí, tak to hlavně nepřežeň, ano?" Usmál se na mě a já mu na očích viděl, jak moc se kvůli mně snaží, i když věděl, že mu nikdy nebudu patřit, přesto mi pomáhal. Díval jsem se na něho a studoval jeho tvář. Zavřel oči.

"Sasuke?" Oslovil jsem ho.

"Hm?"

"Děkuji Ti." Pootevřel oči právě ve chvíli, kdy jsem se k němu skláněl. Můj polibek přijal a já se nebál ho pohloubit, věděl jsem, že o něj stojí více, než o cokoli jiného. Líbali jsme se dlouho, až dokud nám nedošel dech. Odtáhl jsem se od něj a už jen pozoroval, jak spokojeně usíná s úsměvem na rtech.

To čekání bylo nekonečné, přemýšlel jsem o tom celém dnešním dni. A hodně o Sasukem. Přišlo mi, že právě dnes jsem ho poznal více, než kdy jindy. Cítil jsem k němu neskutečnou úctu a pokoru nad jeho nejen fyzickou, ale i duševní silou. Přál si, abych byl šťastný. Věděl jsem, že i on je člověk, kterého bych dokázal milovat, i když moje srdce patřilo umírajícímu mistrovy vedle něho. Jakmile uběhla poslední minuta, přetrhnul jsem krvavé pouto mezi oběma muži a drobné ranky jim zalepil.
Asi za dvě hodiny se Sasuke probudil. Celou tu dobu jsem se bál, že mi tam zemřou oba a já zůstanu na světě úplně sám s nesnesitelnými výčitkami svědomí. Sasuke se na mě podíval. Sotva dokázal rozlepit oči, jak byl slabý.
"Měls bobky, co Uzumaki?" Usmál se a já poznal, že je to pořád ten starý Sasuke. Byl v pořádku.

"O Tebe jsem se nebál, ty jsi nesmrtelnost sama, Uchiho." Zažertoval jsem a sledoval jeho pobavený výraz. Pootočil hlavu, aby se podíval na Kakashiho.
"Šípková Růženka pořád spí?" Podivil se a pokusil se posadit. Pomohl jsem mu, dýchal těžce a vypadalo to, že je trošku mimo.
"Ještě se neprobral, snad nebylo příliš pozdě."

"Otevři mu oko a zkontroluj Sharingan, jakou má barvu." Poradil mi a já udělal, co chtěl.

"Je rudý, jako obvykle." Zkonstatoval jsem a Sasuke se rozesmál. Zíral jsem na něj jako na Boží zjevení. Pořád se smál a pěkně nahlas, málem mu tekly slzy, jak byl vychechtaný. Musel jsem se taky smát, když jsem ho viděl, jak přetéká radostí. Nemohl to zastavit a skoro se zalykal.
"Proč se pořád tak tlemíš?"
"Já nevím, to samo. Připadám si jako opilej." Vydrmolil ze sebe a mě konečně došlo, že na něj působí ten jed z Kakashiho krve, zřejmě je jen přiotrávený a působí to na něj takhle. Byl jsem tak rád, že bude můj mistr v pořádku a uzdraví se. To Sasuke mu pomohl, zachránil mu život. Nikdy mu to nezapomenu.

"No ták, Naruto, nebuď takovej suchar a polib Růženku, jako správnej princ ne? Jedině tak jí můžeš probudit." Poradil mi černovlásek a já to zkusil. Nejdřív jsem si prohlédl tu bledou tvář, která mne navštěvovala i ve snech a poté semknul své rty s těmi Kakashiho. Srdce se mi rozbušilo, a i když sensei na mé doteky nereagoval, ale já nepřestával věřit, že se vzbudí. Nevzdával jsem se, nikdy jsem se nevzdával. Najednou jsem ve vlasech ucítil jeho ruku, jak si mou hlavu přitahuje blíž a jazykem vniká do mých úst. Bylo mi tak neskutečně nádherně, tak krásně, že jsem měl pocit, že vzlétnu. Byla to naprostá euforie, můj Kakashi žije, vrátil se mi a já ho mohu opět milovat. Hned jak jsme se od sebe odtrhly, pohlédl jsem mu do očí a usmál se. On byl zmatený a vyděšený, v hlavě si přehrával, co udělal a jeho výraz se ihned změnil v provinilé vzezření kajícníka. V jeho tváři byla lítost a náhle i slzy, chtěl mi toho tolik povědět, měl strach, toužil po odpuštění. Jednu svou dlaň jsem měl položenou na jeho hrudi a cítil každičký úder jeho srdce, frekvence stoupala. Nadechl se, že něco řekne, ale já mu přiložil ukazováček na rty. Slova byla zbytečná, já mu rozuměl. Jeho oči mi prozradily úplně vše. Na důkaz toho, že není co odpouštět, jsem jej znovu vášnivě políbil a hladil ho po tváři.
"Zdravím, princezno!" Ozval se konečně Sasuke, který na nás valil svoje unavené oči a stále měl veselou náladu. Zamával Kakashimu před očima.

"Sasuke!" Vyjekl mistr a hned se vyhoupl do sedu. Já jsem ho pomalu uložil zpět se slovy, že musí ještě odpočívat.

"Ale, co tady, co tady děláš?" Sensei byl dočista mimo mísu.
"V klidu, Růženko. Sem tady jenom na skok, zase vypadnu. Představ si, že ten barbar Naruto tu pohádku o Šípkový Růžence vůbec nezná. Kdybych mu neporadil, taky bys mohl usnout navěky. Ten kluk vůbec nemá vlohy pro prince, je to pako." Usmál se Sasuke a už jen sledoval, jak se nezadržitelně chechtám. Nemohl jsem to zastavit, vážně to všechno bylo jako v té pohádce, až na to, že skutečným zachráncem tu byl Uchiha Sasuke. Ten se momentálně snažil nadechnout, jak byl v záchvatu radosti. Oba jsme byly naprosto vysmátí a jediný Kakashi na nás koukal jako na blázny.

"Ale, vždyť přeci, já měl…"

"Umřít? Možná v příštím životě, princezno. Ale tohle režíruju já a v mém příběhu budou jenom šťastný konce. A jestli se o to pokusíš ještě jednou, pošlu na tebe strašlivého draka Gaie a jeho věrnou zelenou šelmu z Listové Lee Rocka, teda vlastně Rocka Leeho." Sasuke byl zkrátka magor. Ale tohle bylo dokonalé, to už ani já nemohl vydýchat a padl za zem, jak mě od smíchu bolela bránice. Kakashi už se na nás nevydržel dívat a tak tomu šílenství propadl s námi.



Samozřejmě později jsme to mistrovy vysvětlily i Sasukeho oběť pro jeho záchranu. Kakashi byl černovláskovi neskutečně zavázán a choval k němu úctu. Nikdy mu nezapomněl, že mu Sasuke zachránil život a ještě mnohokrát mu tento dluh splatil. Nicméně já stále věděl, co Sasukeho trápí, viděl jsem jeho pohledy, když jsem po tréninku odcházel za Kakashim a cítil bolest v srdci nad tím, že nemohu učinit šťastného i Uchihu. Tak jsem za ním jeden večer zašel domů.

"Sasuke, nechci, aby ses trápil kvůli mně. Vím, že Ti to dlužím, pověz, co chceš. Dostaneš to." Byla to ode mě výzva a já věděl, že tím mohu mnohé zničit. Sasuke se na mě podíval a olízl si rty. Dlouho nic neříkal a jen tak jsme stáli ve dveřích a dívali se na sebe. Ale najednou jsem uslyšel cizí hlas, který se přibližoval, zevnitř domu.

"Sasu, pojď už, nemůžu se Tě dočkat." Černovláskův trup objaly dvě štíhlé světlé ruce a v mém zorném poli se objevila známá tvář pouštního chlapce s červenými vlasy. Sevřel Sasukeho pevněji, aby dal najevo, že tohle tělo už někomu patří. Gaara. Tak konečně i Sasuke našel svého vysněného prince, moc jsem mu to přál.

"Je mi líto, Naruto, dneska už jsem zadaný, ale snad někdy příště." Ušklíbl se na mě a neodpustil si ani vypláznutí jazyka.
Já se potom šťastně vracel ke své Šípkové Růžence, která už očekávala můj polibek.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama