Varování - blog obsahuje povídky typu yaoi..( Kluk x Kluk )

Zakázaná láska 2.část

14. prosince 2011 v 11:00 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Já se opravdu snažím tomu porozumět, Kakashi sensei, ale nejspíše je to na mě ještě moc složité. Myslíte, že to někdy pochopím?" Optal se Uzumaki sklíčeně, jakoby si nevěřil. Stříbrovlasý se k němu obrátil s přikrývkami v podpaží a pohladil ho po vlasech.
"To víš, že ano. Časem, až budeš starší. A teď už utíkej, nahoře je rozestláno, musíš se vyspat." Pobídl chlapce s úsměvem a pomalu kladl deky na podlahu.

"Nechci, abyste spal na zemi, sensei. Půjdu domů."

"Na to zapomeň, o tomhle se s Tebou hádat nebudu. Je už hodně pozdě, jdi." Naruto jen kývl a šel do kuchyně, kde si do šálku nalil trochu vody. Vždy to tak bylo. Pokaždé, když tam spal, si sebou vzal vodu na pití.

"Dobrou noc, sensei." Popřál staršímu a stoupal po schodech.

"Dobrou, hezké sny." Oplatil mu Kakashi, oddech si, že už je vše snad vyřešené, očekával, že už se k tomu nebudou vracet. Ještě se zastavil v koupelně, aby si opláchl obličej a převlékl se jen do trenýrek na spaní, poté se vrátil a ulehl na přechodné lůžko. Netrvalo dlouho a mistr usnul.


"Sensei!!!!!!!!!" Byl to zoufalý dětský křik, který se nesl domem jako přízrak zla. Hatake se probral a ihned byl na nohou. Naruto spal v jeho ložnici, něco se muselo stát. Možná to byl útok na něj a nepřítel netušil, že v pokoji je dítě. Vystavil tak blonďáka velkému nebezpečí. Neotálel, vyběhl do patra s hvězdicí v ruce, připraven napadnout kohokoli, kdo by chtěl chlapci ublížit. Rychle otevřel posuvné dveře. Nikde nikdo, jen Narutův tichý pláč pod peřinou. Stříbrovlasý si ho nevšímal, mohla to být jen iluze a útočník byl stále v místnosti. Prohledával skříně a díval se pod postel, ale nic. Nakonec usoudil, že je dům bezpečný. Obrátil se k uplakané osůbce zachumlané v přikrývkách. Chlapec byl celý přikrytý a dýchal přerušovaně. Kakashiho postel byla obrovská, proto se posadil z té strany, kde chlapec spal.

"Naruto, copak se stalo?" Šeptal a odkrýval mu peřinu z hlavy. Uviděl, jak se z modrých očí pomalu řinou slzy. Naruto se k němu přitiskl.

"Zdálo se mi…zdálo se mi…" Nemohl přes svůj uspěchaný dech mluvit, ale svíral mistra v pase, jakoby to bylo naposled.

"Ššš, je to dobré, byl to jen zlý sen, neboj se. Už jsem u Tebe." Utěšoval ho Kakashi, jehož srdce se už uklidňovalo. Laskal chlapce ve vlasech, ujišťoval ho o své přítomnosti. Měl konejšivý hlas, ochránil by Naruta i za cenu svého života.

"Zdálo se mi, že Vás zabili, Kakashi sensei. Stál jsem tam a nemohl nic dělat. Bylo tam tolik krve, smál jsem se, pořád jsem se smál a Vy jste umíral. Zůstal jsem sám." Světlovlasý skoro kňučel, jak mu bylo líto snu, jak ho mrzelo, že nedokázal mistrovi pomoct. Dal se znovu do pláče.

"Neplač, ššš, nikdy nezůstaneš sám, to Ti slibuji, Naruto. Vždycky tu pro Tebe budu, nic se mi nestane." Ujišťoval ho stříbrovlasý, ačkoli to byla jen chabá slova útěchy. Nikdy si nemohl být jistý tím, že se z mise vrátí. I když byl vynikajícím ninjou, na světě existovalo množství lepších, kteří měli tu moc zastavit tlukot jeho srdce.

"Děkuji, sensei. I já tu budu pro Vás." Naruto se po chvíli zahrabal zpět do peřin a jeho sevření mistrova těla povolilo.

"To já děkuji Tobě, Naruto." Zašeptal Kakashi i když pochyboval, že ho chlapec ještě slyší. Usmál se, když viděl, jak klučík podřimuje, už bylo zase dobře. Pohladil ho po tváři. Zvedl se a odcházel z ložnice. V tom Naruto znovu promluvil.

"Zůstaňte prosím, mám strach. Buďte tu se mnou." Zaprosil. Mistr se zastavil a uvažoval. Má zůstat? Není to příhodné, avšak byl příliš unavený, než aby se o tom s blonďáčkem přel. Obešel postel a zalezl pod studenou přikrývku. Zachumlal se až po krk a otočil se k chlapci zády. Čím dál od něj byl, tím lépe.
Už téměř usínal, když ho pod peřinou objala štíhlá paže a natisklo se na něj teplé křehké tělíčko Naruta. Že by tohle byl pravý důvod Narutova vylákání mistra z postele? Kakashi tomu nechtěl věřit, Naruto se choval vždy čestně. Ten byl také do půl těla nahý a plně vnímal každý sval, šlachu, hlubokou i mělkou jizvu podél mistrovi páteře. S rukou přehozenou přes jeho tělo měl možnost prsty studovat jeho hruď. Rozvážně prostředníčkem obkroužil jeho pupík a mířil vzhůru přes pevně tvarované svalstvo na bříšku. Všiml si, že se Kakashiho hrudník vzdouval rychleji, musel být vzhůru, musel ho cítit.

"Cítíte to?" Zašeptal mistrovi do ouška stejnou otázku, jakou ho sensei počastoval, když se dotýkal jeho mužství.

"Prosím, přestaň, Naruto." Špitl nepřesvědčivě Kakashi a vydechl, oči měl zavřené a přitáhl si přikrývku blíže k tělu, skrčil nohy v kolenou, aby skryl počínající vzrušení. Přál si jediné, aby se Naruto otočil a spal. Třásl se po celém těle, měl by se zvednout a odejít, měl by blonďáka zastavit.

"Chci se Vás dotýkat, sensei. Dovolte mi to. Je to správné, vím, že ano." Chlapcova slova byla tichá, ale jistá si svou pravdivostí. Nepochyboval o tom, že pokud jsou jeho city čisté a upřímné, nemůže být jeho chování špatné. Všechny svaly na Kakashiho těle byly napjaté a poprvé ucítil na svém rameni lehké otření vlhkých rtů. Poté další a další, váhavost přecházela v procítěné polibky po jeho horké kůži. Netušil, kde se to v chlapci bere. Útlá ručka hladila jeho tělo a zlehka nabírala směr dolů. Stříbrovlasý zatnul zuby, hned na to se k němu Naruto přimknul pevněji. Mistr zprudka otevřel oči, neb na svých bedrech výrazně cítil chlapcův ztopořený penis, který se o něj třel přes látku jeho trenek. Zalapal po dechu.
"Naruto…" Nebyl schopen slova, když se blonďáček prstíky probojoval pod lem jeho spodního prádla. Úplně zkameněl.

"Kakashi sensei, nechci Vám ublížit, věřte mi." Ta slova, tolik podobná těm mistrovým. Chlapec si byl sám sebou jistý, odkrýval se, aby mohl lépe dosáhnout níž pod Kakashiho pas. Ten jenom ležel, blonďáka nepobízel ani nezastavoval, nedělal vůbec nic, i když právě proto se zatracoval. Jeho ruce stiskly přikrývku pevněji a z úst se vydral chtivý sten, když chlapec pod peřinou začal svými čilými prstíky laskat jeho vzrušenou chloubu. Dělal to opatrně, slíbil přeci, že mu neublíží. Hatake se pomalu obracel na záda a zapřel se nohama o matraci, aby mohl nazdvihnout zadeček a umožnit tak chlapci stáhnout mu trenýrky. Naruto se usmál, to byl první mistrův němý souhlas s tím, co dělá. Pozvolna mu svlékal prádlo, přes stehna, ke kolenům, níž přes kotníky, až byl sensei zcela nahý. Uzumaki se dál skrýval pod temnou přikrývkou, vklínil se mezi nohy stříbrovlasého a začal z něj stahovat peřinu. Chtěl ho vidět, celého obnaženého a neskrývaného světu. Sám Naruto byl dosti vzrušený, měl by se co nejrychleji dostat ze svazujícího kusu oblečení, ale nechtěl. Dnes měl v úmyslu potěšit mistra, ne sebe. Nikdy nebyl sobecký.
"Jste krásný, sensei." Prohlásil Naruto, když se Kakashiho odhalené tělo ukázalo v šeru místnosti. Ten byl za přítmí vděčný, nerad stydlivě krčil nosík nebo ukazoval své přednosti. Zaryl nehty do prostěradla, jakmile ho Naruto sevřel v obou maličkých ručkách po celé délce. Poté jej opět pustil, aby ho mohl hmatem prozkoumat. Měl tak jemné ruce, opatrné a nesmělé, které ho hladily a hrály si s ním. V mistrovi dokázal každý další dotek vyvolat blažené pocity stupňující se v euforii. Ale držel se, neskutečně se přemáhal, aby chlapce nepopohnal k další činnosti. Naučil být se trpělivý a něhu chlapci oplácel sténáním jeho jména. Dýchal rychle a mělce, následně ucítil, jak se mu na kořen penisu přisály chlapcovy plné rty.
"Naruto…Naruto…" Kakashi byl v jiném světě, poté co se blonďákův jazýček posouval výš, až na samou špičku. Mistr byl v té chvíli tvrdý a cítil neskutečný žár. Jeho srdce bylo splašené a chlapec nepřestával. Vzal ho do úst a jemně jej sál. Hatake se nutil k tomu, nehýbat se, jinak by už jeho drobné pusince vyšel vstříc. Ne, to nemohl. Nechtěl víc, než mohl dostat. Chvěl se po celém těle a zarýval nehty do mokrého prostěradla. Naruto byl naprosto uchvácen jeho velikostí, doufal, že v dospělosti bude podobně rostlý. Nechyběla mu představivost a touha. Nikdy netušil, co to slovo znamená, ale nyní ho právě ta popoháněla dál. Naléhala na něj, ať nepřestává, ať slíbává každičký centimetr rozpálené kůže, která prahnula právě po tom doteku. Chlapec cítil, jak sebou mistr začal škubat a skoro až kňučel rozkoší. Vyložil si to jako pobídku k tomu, aby se mu více věnoval. Opět si zavedl jeho naběhlý penis do pusinky a na jazyku vnímal nepatrné cukání. V tom Kakashi vyvrcholil. Zaťal ruce v pěst a prohnul se v zádech, čímž vypnul svou obnaženou hruď. Skoro nedýchal. Všiml si, že se Naruto začal dávit, probralo ho to.

"Naruto, ne! Je to…

"Hořké!" Doplnil rudý chlapec, sotva popadal dech a z úst mu stékala slina. Snažil se rozmrkat slzy, jež se mu vydraly z očí a zahnat hořkost podrážděného hrdla. Hatake se vyšvihl do sedu, popadl chlapce a usadil si ho na klín. Pevně jej objal. Byl neskutečně vyděšený, jak to jen mohl dovolit. Dovolil. Přiznal si, že ještě chlapce mohl zastavit, mohl zastavit sebe, ale nechtěl. Měl Naruta alespoň upozornit, že se blíží k vrcholu. Chlapec to nemohl poznat a teď…. Nebyla to jen síla okamžiku, byla to chtivost, zvědavost a sobecká sebeláska, co mu umožňovalo blonďáčka takto využít. Měl sto chutí prohnat si nůž srdcem, za to, co provedl.

"Už je to dobré." Ujistil staršího Naruto a přitisknul se mu pevněji na prsa, rukou spočívajíc na místě, na kterém cítil každičký úder Kakashiho srdce. Hatake si opřel jeho hlavu o rameno a kolébal jo jako malé dítě.

"Odpust mi, prosím Tě." Zašeptal a vtiskl chlapci polibek do světlé hřívy.
"To nic, sensei. To nic." Nechával se klučík dál rytmicky pohupovat v mistrově náručí, v tom nejbezpečnějším, co kdy poznal, byl šťastný. Stříbrovlasý se i s chlapcem položil zpět na postel a uvelebil ho vedle sebe. Jednou paží jej objal a obětoval mu další nevinné políbení do vlasů.
"Zlobíte se na mě, Kakashi sensei?" Zeptal se po chvíli Naruto, když zjistil, že mistr nic neříká. Otočil se k němu čelem, aby směl pohlédnout do jeho očí.

"Nezlobím. Nikdy se na Tebe nebudu zlobit, Naruto. Mám Tě moc rád." Usmál se starší a nechal se chlapcem políbit na nos. Usmívali se na sebe, než se blonďáček stočil do klubíčka a za vnímání mistrova těla před sebou spokojeně usnul.


"Dobré ráno, Naruto." Probudila Uzumakiho vlídná slova stříbrovlasého muže, který se nad ním nakláněl s úsměvem na rtech. Naruto se ještě než otevřel oči, usmál. Bylo mu krásně, jakoby se probudil a jeho realitou byl sen. Neskutečně úchvatná skutečnost v Kakashiho životě, v Kakashiho domě, v Kakashiho posteli. Protáhl se.

"Jaké to bylo?" Byla první věc, která ho napadla, i když ne zrovna ta nejvhodnější. Hatake moc dobře věděl nač naráží a netušil, jak reagovat. Pokud odpoví kladně, není vyloučeno, že to Naruto nebude chtít opakovat. Pokud se projeví nelibě, blonďáčka to hluboce raní. Nechtěl ani jedno, ani druhé. Ale zranit Naruta, jeho nevinnou dětskou duši, která tolik prahne po lásce, po citech a pochopení? To si nemohl dovolit - musel!

"Bylo to…poprvé a naposled." Řekl sensei a odvrátil od chlapce pohled. "Nechal jsem to dojít příliš daleko, Naruto. Mezi námi není žádná láska, nemůžeme se milovat i pokud bychom chtěli." Zatínal Kakashi ruce v pěst, samotného ho ta slova mučila. Usměvavý sensei zmizel. "Tak už to konečně pochop, nikdy nebudu Tvůj!!!" Zvýšil mistr hlas a ozvěna se rozlehla po místnosti. Oboum mužům v tu chvíli zvlhly oči, ale chlapcova tvář okusila tíhu slzy jako první. Sen se proměnil v krutý žert někoho, kdo nemá city. Blonďáček v peřinách byl rozpačitý, tolik toho měl na srdci, tolik slov a najednou nemohl říct nic. Bylo ticho. Kakashi se na Uzumakiho nedokázal dívat, ani jediný pohled do očí, neb ty jeho ronily slzy, jakoby právě proto byly stvořeny. Naruto promluvil.

"Nikdy jsem nechtěl, abyste byl můj. To já chtěl patřit Vám, sensei. Přál jsem si, abyste byl šťastný, abychom už nikdy nemuseli být sami. Já usínám sám u sebe doma. Je tam jenom ticho, každý den jenom ticho. A víte co? Představuji si, jak dýcháte vedle mě. Jenom Váš dech, nic víc." Chlapec se odmlčel, aby se mohl nadechnout, u srdce ho neskutečně bolelo. "Ale včera to nebyla představa, sensei. Cítil jste mne a já cítil Vás. Slyšel jsem, jak dýcháte a nebylo to jenom jako. Nebylo to v mojí mysli!" Roztřesený Naruto polykal vlastní slzy. "Mám jenom Vás, nikoho jiného. Odejdu, když si to přejete, ale chci něco vědět. Musíte mi odpovědět, mám na to právo!" Snažil se klučík přimět své plíce k činnosti, zatímco si nevědomky škubal vlasy. Byl schoulený na posteli jako štěně, opuštěné a zrazené, odvrhnuté vlastním pánem pro rozmary jeho myšlenek. "Milujete mne, Kakashi sensei?"

Hatakemu došel dech, měl v úmyslu Narutovi ihned oponovat, ale zaskočen otázkou němě hleděl na polonahého chlapce ve své posteli. Jak mohl odpovědět? Snažil se nepřemýšlet nahlas, snažil se vůbec nemyslet, ale nešlo to. Byl si naprosto jistý tím, co by měl říct, ale nejistota ho sžírala faktem, že váhal v tom, co by říct chtěl. Měl dojem, že tohle všechno je jenom příznak jeho počínajícího šílenství. Zhluboka se nadechl.

"Teď Ti nemůžu objektivně odpovědět, Naruto." Mluvil skoro jako stroj, jako z učebnice. "Už musím jít, mám dnes neodkladnou misi. Ty běž do školy, přijdeš pozdě." Stříbrovlasému šla slova na jazyk automaticky, bez rozmyslu, zcela běžně, jakoby se vyhýbal odezvě. Sám netušil, co je správné a co ne. Nikdy si nepřipadal zmatenější.
"Zasloužím…si to…vědět!" Měl už chlapec rudé oči od pláče. Ruce se mu chvěli a naprosto jistě věděl, že jakmile teď Kakashi odejde, Naruto se dobrovolně do tohoto domu už nikdy nevrátí. To byla jeho krutá jistota. Starší muž přešel k oknu, aby se nemusel na klučíka dívat. Naruto měl opravdu právo dozvědět se, jaké city k němu sensei chová. Ale on sám netušil, jaké to jsou.
"Už neplač, Tvoje slzy jsou pro mne příliš dobré. Musím…Musím se nad odpovědí zamyslet, Naruto. Dej mi čas, přijď večer, prosím. Promluvíme si." Poslední slova už téměř zanikala v tichu. Kakashi dal tímto vyhýbavým vysvětlením chlapci najevo, že naděje na jeho lásku jsou možné. Avšak možná se takto vyjádřil proto, že nechtěl Uzumakimu ublížit - teď, když ho čekal naléhavý úkol a nezbývalo by mu než Naruta opustit i s jeho žalem. Kdo ví, co by ho napadlo. Blonďáček si setřel slzy z tváře a vystřídal je úsměv. Jakoby jej opět naplnil úsvit a očekávání lepších zítřků. Vyhrabal se z postele, došel k senseiovi a objal jej okolo pasu, přitisknut na jeho záda.

"Přijdu, sensei."

"Jedno Ti, ale chci povědět už teď, Naruto." Obrátil je k němu mistr a ukazováčkem mu zvedl bradu, aby se mu jeho modré oči dívaly do tváře. "Ať bude má odpověď jakákoliv, vždycky Tě budu mít rád, pokaždé tu budeš vítaný a už navždy zůstaneš tady." Dlaň si položil na hruď v místě, pod kterým zvolna odpočívalo Kakashiho srdce. Chlapec nikdy nikoho tolik neobdivoval, k nikomu tolik nevzhlížel. Hatake Kakashi byl jeho životní vzor, jeho přítel, rodič, bratr a momentálně i největší láska. Dokud dýchal Kakashi, bude mít sílu k dechu i Naruto, až zemře, vůle blonďáka k životu ustane společně s posledním úderem mistrova srdce.
Poté, co se vzájemně objali na rozloučenou, si chlapec pochutnal na připravené snídani dole v kuchyni a svém oblíbeném třešňovém čaji. Vydal se do školy, pln nadějí i obav z nadcházejícího večera.



O půl sedmé se Kakashi celý utahaný vracel ke svému domu. Byl u Hokage - sama, aby podal zprávu. Ta ho poslala do nemocnice na ošetření zraněného kotníku o který se nerad bolestivě opíral, i když s ní mluvil. Do nemocnice nešel, musel se nachystat na rozhovor, jež ho čekal. Jakmile se blížil k domovu, z dálky viděl sluncovlasého chlapce v oranžovomodré kombinéze, sedícího u jeho dveří. Naruto mu nedal vůbec žádný čas, nejspíš bude muset improvizovat a být upřímný. Tak nerad mluvil o citech nepřipravený.

"Ahoj, Naruto. Tak jsi přišel." Povzdechl si mistr napůl sklíčeně, napůl šťastně. Rád chlapce viděl, slovo samota se vzdalovalo. Uzumaki vstal a ihned si všiml, že jeho milovaný sensei kulhá. Běžel, aby jej mohl podepřít.

"Co se Vám stalo, Kakashi sensei, byl jste na ošetření?" Zajímal se blonďáček a přehodil si Hatakeho paži přes ramena. Společně došli ke dveřím, mistr odemkl.

"To nic není, jen kotník. Zřejmě jsem špatně došlápl. Hokage sama mi dala pár dní volno, zahojí se to." Usmál se odhodlaně stříbrovlasý a nechal se Narutem usadit do křesílka. Svlékl si svou zelenou vestu a požádal kloučka o čaj. Naruto se jen usmál a odběhl připravovat nápoj. Kakashi měl alespoň pár minut na přemýšlení, za celý den si nenašel ani chvíli na Narutovu otázku. Musel se soustředit na úkol, byl velitel, nesměl polevit v ostražitosti. Poraněná noha ho bolela více, než si chtěl přiznat, ale doufal, že ji brzy již bude moci normálně používat. Ne, není to špatné došlápnutí, cítil, když kost v kotníku praskla jakmile nesnesla tíhu větve na ní spadené. Hatake se jí nedokázal v čas vyhnout, měl co dělat, aby vydával rozkazy, zneškodňoval nepřátele a chránil vlastní tým. Dost práce na jednoho člověka. On si však nemohl dovolit chybovat, když už se zamotával v osobním životě, nesměl mít chyby v pracovním. Tak to bylo.

"Nesu malinový, ten máte rád Vy, že?" Chlapec veselý jako vždy postavil tác s čajem na stolek, nalil nejprve mistrovi, poté sobě a usadil se, kde jinde než naproti němu.

"Děkuji, Naruto. Jsi hodný. Promiň, dneska jsem hodně unavený a půjdu brzy spát, ale slíbil jsem Ti, že si promluvíme." Nahnul se stříbrovlasý pro šálek a neopatrně se zapřel o nemocnou končetinu. Bolestivě sykl. Naruto vytřeštil oči a už klečel na zemi vedle Hatakeho.

"Musíte být opatrnější, sensei. Dovolte, podívám se na to." Požádal chlapec a už jemně zvedal Kakashimu nohu a položil si ji na koleno. Mistr trpěl při každém Uzumakiho doteku, ale už kvůli němu byl statečný. Pozoroval, jak blonďáček s největší obezřetností rozepíná jeho modrý sandál a velice váhavě odmotává cáry dlouhého obvazu na jeho kotníku a holeni. V místě kloubu byla končetina nateklá a zarudlá, nebylo pochyb o zlomenině, avšak mladičký Naruto, nemaje tušení o medicínských znalostech prohodil jen. "Až otok ustoupí, bude to zase dobré." A odeběhl namočit ručník, který později přiložil Kakashimu na zranění. Starší se jen pousmál na chlapcovou naivitou, která mu připadala více než roztomilá. Věděl, že klouček by byl ochoten se o něj starat ve dne v noci, jen kdyby mu to dovolil. Nepřestával doufat, že noha se za pár dní dá dohromady sama.

"Vždyť jsem říkal, že to nic není, Naruto. Nemusíš si dělat starosti, posaď se. Máme přeci o čem mluvit." Vyzval ho mistr a Uzumaki poslušně poslechl. Chvíli bylo ticho, jakoby si Kakashi utvrzoval své názory v hlavě a stále o nich neměl jasno. Promluvil.

"Ptal ses, zda Tě miluji." Hatake zavřel oči, nemohl lhát ani sobě ani Narutovi, nedokázal to. "Má odpověď je ano. Miluji Tě, Naruto." Chlapec neměl slov, srdce mu nestíhalo. Kakashi se znovu nadechl. "Ale to nic nemění na faktu, že ty jsi dítě a já sensei. Naše láska není profesionální. Vůbec není na místě, není vhodná ani žádoucí." Všechny tyhle naučené fráze blonďáčka zraňovali, nechtěl je slyšet, jakoby ho každičké slovo ponižovalo, protože on byl ten, který kvůli svému věku neměl na city nárok. Avšak stříbrovlasý neskončil. "Nemůžeme spolu bydlet, líbat se, dotýkat se, spát spolu, nemůžeme nic. Pokud se na mě budeš zlobit, pochopím to, ale věř, že i mě to bolí. Moc mě to bolí. Tolik bych si přál, aby ses sem mohl vracet, jako domů. Abys věděl, že Tě tu čeká člověk, který Tě vnímá jako někoho víc, než jen kamaráda. Když se směješ, chtěl bych Tě líbat, když jsi smutný, přál bych si, aby to byl můj dotek, který Tě utěší. Jsou to pro mne stejná muka jako pro Tebe, být blízko a nemoct nic." Po mistrovi tváři zvolna stékala osamocená slza, která se jako důkaz upřímnosti nakonec vpila do oblečení. "Je tohle odpověď, kterou jsi chtěl? Jsi spokojený? Ubližuje mi to." Slzy kanuly jedna po druhé, zprvu pomalu, poté rychleji až už si nešlo nevšimnout bolesti v očích stříbrovlasého. "Nikdy ses na nic podobného neměl ptát, nikdy jsi neměl vědět, kolik pro mne znamenáš. Nikdy jsi neměl vědět…nikdy jsi neměl vědět… nikdy jsi…" Ten chladný muž bez citů a srdcem z ledu se rozsypal. Pravidlo, které ninjovi zakazuje pláč bylo porušeno. Kakashi schoval tvář do dlaní, tahle slabost mu byla cizí, přesto ji dal najevo před chlapcem. Narutovi vyschlo v krku, poprvé v životě viděl mistra plakat, poprvé mu někdo řekl tolik krásných a zároveň zraňujících slov. Jeho tělo se třáslo a snad jakoby prozřel. Najednou to pochopil. Z čista jasna věděl, že to není správné. Oba byli odsouzeni k tomu, trápit se pro toho druhého. Vzhlédl ke Kakashimu, zkroucenému v křesílku. Vstal a přešel k němu.

Narutovo srdce křičelo. "Kakashi! Kakashi! Kakashi!" Měl by ho obejmout, setřít slzy z tváře, ale ne. Zbytečně by ho ještě více zasáhl. Mlčel a s bolestí na hrudi mu položil ruku na rameno. Ne na dlouho, jen na nezbytně nutnou dobu, kdy mu nemně říkal "Chápu, nebudu Vám to stěžovat." Nic však nevyslovil. Paži váhavě stáhl, povzdechl si a těžkým krokem odešel z domu. Metr po metru se vzdaloval a s ním se vzdaloval i jeho sen, s ním sláblo i jeho srdce. Neplakal, nebylo proč, všechno bylo přeci už tenkrát zjevné, byl prostoduchý. Namlouval si něco, co nikdy nebylo možné. Kdyby jen senseie tak moc nemiloval, kdyby se ho nedotýkal, kdyby nikdy neochutnal jeho kůži. Člověk chce vždy to něco, co nemá a mít nemůže a přesto po tom tak prahne, že by položil život, aby toho dosáhl. Chlapec se pomalu kolébal po cestě, za ním se vířil prach a vzpomínky. Nikdy se nevrátí, rozhodl se zůstat sám. I když věděl, že to bude neskutečně těžké, měl ohnivou vůli, překoná tuhle bolest, smíří se s ní, vpustí ji do svého nitra, aby ho pohltila nikdy už mu nedala tuhle možnost někoho tak moc milovat. Láska byla zapovězená, byla něčím, co lidi jenom zraňuje, co je rozděluje. Nenáviděl lásku, měl na ní vztek, vzala mu Kakashiho, vzala mu jeho náruč, jeho vlídná slova, jeho polibky. Láska byla zlo, zkažená a sobecká, už nikdy nechtěl k někomu něco cítit. V ten den si to zakázal. Zbyl po něm jenom stín.



Hatake Kakashi konečně přicházel k sobě, po tolika letech bez citů, bez jejich náznaku nebo vůbec připomínky toho, že je někdy měl. Tenhle ubohý pláč byl zpovědí mrtvého muže, jež zapomněl jaké to je, milovat. Měl pocit, že je v poutech, v neviditelných okovech, která ho svazují, drží ho při zemi, bez šance zvednout se a narovnat záda. Ta pouta ho citově mrzačila, deformovala jeho vrozenou láskyplnou a laskavou povahu. Ty kovové náramky se nazývaly "Odpovědnost." Najednou, bez jakéhokoli rozmyslu začal křičet. Byl to řev šelmy, plačící nad vlastním hrobem, který si vědomě vyhrabala v písku. Nezbývalo než do něj ulehnout a nechat ty drobná zrnka, aby ji pohltila a být stejně bezcitným, jako samotný písek. Mistrovi docházel dech, mezi polykáním vlastních slz, zatínáním rukou v pěsti do zbělení kloubů a tichým chraptěním vysílených hlasivek, šeptal.

"Odpust mi to, Naruto, odpust mi to. Já nechtěl. Nechtěl jsem Ti ublížit, prosím Tě, věř mi to. Miluju Tě. Promiň mi, že Tě miluju, kéž bys to mohl pochopit. Nikdy pro Tebe nebudu dost dobrý, nikdy Ti nemůžu dát to, co si zasloužíš. Nezapomeň na mě, nezapomeň, že jsem Tě měl rád." Šelma se znovu rozeřvala, ale tentokrát, když se pokoušela vstát a poraněný kotník nevydržet tíhu vlastního těla. Stříbrovlasý Kakashi padl k zemi.


"Kakashi sensei? Sensei, otevřete oči, prosím Vás." Blonďatý chlapec seděl u postele, držíc za ruka staršího muže. Vnímal pronikavý zápach dezinfekce, octa a čistících prostředků. Nesnášel nemocnice, avšak byl prvním a jediným návštěvníkem dnešního rána. Dnes za brzkého rozbřesku mu byla doručena zpráva, že je mistr v nemocnici. Netušil, jak je možné, aby byl prvním, koho poslové vyhledali, když se jednalo o Hatakeho. Avšak věděl, že stejně jako on sám, ani mistr nemá rodinu nebo velmi blízké přátele. Když se ptal, jak Kakashiho našli, doktor mu řekl, že nejspíše přišel sám. Nejspíše? Našli ho v bezvědomí před nemocničními dveřmi a ze stavu v jakém se nacházelo jeho zraněná noha usoudili, že i přes příšerné bolesti se tam dostal zcela sám. Byl zázrak, že o končetinu nepřijde, zlomenina byla bohužel tříštivá, žádná snadná operace na pár hodin. Nakonec se ale povedlo a stříbrovlasý byl na nejlepší cestě k uzdravení. Fyzického možná, po duševní stránce už to tak zjevné nebylo. Ale vzhledem k tomu, že se ještě neprobral nemohl nikdo dělat předčasné závěry.
"Kakashi sensei, jaké to asi bylo být na to úplně sám? Jak jste se musel cítit, když jste vyčerpaný padl k zemi před dveřmi téhle budovy. Měl jsem něco udělat, nechal jsem Vás tam samotného, to byste ani Vy neudělal. Sakra!" Stiskl pevněji mužovu dlaň a pozoroval jeho spící unavenou tvář. Smutně pohlédl na hadičky, sáčky s tekutinami, blikající světélka i zeleně svítící přeskakující čáru na monitoru. Tahle tenká linie byla něco, co oba muže drželo při životě. Naruto si to uvědomoval. Tak nerad byl v situaci podobné téhle, tak nerad na něco čekal. Nerad byl bezmocný, opatrně si stoupl na špičky a naklonil se nad mistra. Chviličku váhal, byl by to ukradený polibek. Ale přesto, možná jediný na rty, který je ochoten si od svého senseie přivlastnit. Políbil ho. Hatakeho rty byly studené a bledé, přesto si je chlapec vychutnal se zavřenýma očima a představou své postele v níž oba klidně oddechovali.
"Co…co to děláš, Naruto." Kakashiho tep na monitoru stoupal a pípání zesílilo. Otevřel oči společně s Narutem, kterému se jeho představa rozplynula. Znovu se posadil, odvrátil pohled a s rudými tvářemi mistrovi odpověděl.

"Promiňte, neměl jsem." Špitl blonďáček a upustil ruku staršího, která ač stisk cítila, neopětovala jej. Pro Uzumakiho to byl signál, že na místě není chtěný. S pohledem upřeným k zemi poslouchal namáhavý dech stříbrovlasého a ten, jakoby se k tomu již nechtěl vracet.
"Moje noha, je to…je to…"

"Budete v pořádku, sensei. Uzdravíte se." Mluvil chlapec spíše k podlaze než k mistrovi, který se mu díval do tváře. Naruto se zeptal. "Věděl jste, že ten kotník je zlomený že?"
"Ano, věděl jsem to." Přiznal Kakashi a kývnul hlavou.

"A přesto…" Chlapec vydechl. "Proč jste tolik riskoval, mohl jste o tu nohu přijít."

"Čekal jsi na mě, nechtěl jsem Tě zklamat." Odpověděl klidně sensei a Naruto se na něj konečně podíval. V té tváři, jindy zahalené maskou viděl bolest a únavu, viděl skleslé oči bez víry v dobro a neděje na lásku. Jejich oči byly stejné, na chlup totožné - prázdné.

"To zranění je vážné, pochopil bych to."

"Pochopil bys, kdybych včera nepřišel domů? Pochopil bys, kdybych Ti slíbil, že Ti odpovím na něco, co Tě trápí a nechal Tě sedět přede dveřmi? Já bych to nepochopil, Naruto." Pravil mistr a odkryl peřinu. Začal si z těla opatrně snímat malé bílé přísavky, jejichž účelem bylo zaznamenávat životní funkce. Blonďáček viděl, jak se zelená přerušovaná čára začíná rovnat, až postupně nabrala směr přímky. To pískání se chlapci vkrádalo do hlavy, nutilo ho nemyslet, příšerný zvuk. Kakashi přístroj vypnul a pohlédl na Naruta, který měl až násilně zavřené oči, jakoby se nutil je nikdy neotevřít.

"Naruto?" Oslovil jej. Uzumakiho modré oči konečně procitly.

"Ano?" Našpulil chlapec mírně rty vždy, když se divil.

"Nikdy bych si neodpustil, kdybych nepřišel. Musel jsem Ti říct, že Tě miluji." Usmál se na mladšího mistr a pohladil ho po vlasech. Naruta ten dotek neskutečně potěšil i když netušil, jak si jej má vyložit.

"To, že to vím, nic nemění na tom, že jsem dítě a Vy jste sensei. Tak jste to řekl, že?" Blonďáček věděl, že se pohybuje na příliš tenkém ledě, stačilo špatné slovo a mohl být Kakashim vyhozen s pokoje, mohl odejít sám. Ale ne, poslouchal to chvilkové ticho, kdy se mistr zamýšlel. Fakt, že se milují a nemohou být spolu byl příšerně zraňující. Dvě srdce odsouzená k nicotě, k tichu, k chladu, k osamocení.

"To, že to víš, mění až moc." Řekl Kakashi. "Lidé si neuvědomují, kolik toho mohou změnit, bohužel nikdy nepřijdou na to, že to lze. Přimějí se přijmout pravdu a zatnou zuby. Ale ty to nedělej, Naruto. Prosím Tě, nedělej to. Nezatínej zuby, potřebuji Tě." Blonďáček byl vylekaný, snažil se přijít na to, co tahle slova znamenají, snažil se si dát věci dohromady. Mozek mu pracoval dlouho, než se konečně dobral závěru, který se mu nezdál pravděpodobný. Hatake o něj stál, chtěl, aby bojoval, aby se nesmířil s tím, že něco "nejde". Byl to přece on, kdo ho učil pravidlu "nikdy se nevzdávej" a Naruto na něj zapomněl. Srdce se mu rozbušilo. Vždycky je naděje i když se to nezdá, pokaždé má člověk na výběr.
"Sensei." Vyskočil chlapec na nohy a padl mistrovi kolem krku. Oči měl skleněné a svíral ho pevně. Ucítil ruce stříbrovlasého na lopatkách, tiskl ho k sobě. Hatakemu se v mysli vynořovaly vzpomínky z dnešní noci, kdy se v neutichajích bolestech belhal k nemocnici. Polámaná končetina odmítala spolupracovat a s každým dalším došlápnutím se kosti hýbaly, třely o sebe, překrývaly. I on zatínal zuby, přesto to zvládl a došel až sem. Když ležel vyčerpaně venku na chodníku a jeho nehybné tělo ozařoval měsíc, myslel na jediné. Na Naruta. Najednou mu bylo jedno, kolik bolesti ještě vydrží, nezáleželo mu zda o nohu přijde nebo ne. Přál si, aby byl Naruto Uzumaki s ním, aby ho držel za ruku, aby mu šeptal do ucha, jak moc jej miluje, aby ho neopouštěl. Duševní bolest předčila fyzickou a Kakashi přísahal sobě i těm, kteří při něm stáli, že udělá Naruta šťastným. I kdyby to znamenalo pohrdání v očích jiných lidí, i kdyby to znamenalo vzdát se možnosti být ninjou, Naruto ho miluje a ten cit on nesmí nikdy zatratit. Přísahal si.

"Už Ti nikdy neublížím, Naruto. Slibuji." Tiskl si chlapce na hruď a líbal jej do vlasů.

"Miluji Vás, sensei." Procedil blonďáček skrz pevně sevřené rty a ochutnával slanost vlastních slz. Kakashi si uvědomil, že je to poprvé, kdy mu to Uzumaki řekl přímo, pousmál se. Cítil to, chtěl tu lásku. Už se nebál přetrhnout ty pouta, odhodit masku člověka bez emocí a žít. Tělíčko, které houpal v náručí bylo tak křehké, tak zranitelné, vždy ho ochrání. Vždy tu bude pro něj a až Naruto dospěje a najde zalíbení v někom svého věku, nebude mu bránit. Nechá ho odejít, protože tak jedině, to bude správné. Ale zatím ho bude mít rád, chránit, objímat ho. Dá mu vše, oč žádá. Tohle byla "Otázka citu" a oba jistě věděli, že milují.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Emo Emo | 9. ledna 2012 v 20:41 | Reagovat

vzdycky kdyz ctu tuhle tak mi tecou slzy :')

2 Tolpen Tolpen | Web | 8. září 2013 v 17:33 | Reagovat

Tak teda já jsem necita necitná a nebrečím vůbec, ale beru zpátky komentář u první části - Nikde se to nepokazilo...
'pro všechny svaté a padlé, já vidím Kakashiho, jak kulhá/padá k té nemocnici'

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama