Varování - blog obsahuje povídky typu yaoi..( Kluk x Kluk )

Kvůli mě...

27. února 2012 v 15:57 | Kakashi-Sama |  Povídky ostatní...
Promiň Naruto…
Promiň, že jsem si to neuvědomil dřív. Jsi to jediné co mi na světě zbylo. Před tím… Zaslepovala mně touha. Touha pomstit křivdu. Ani nevíš jak jsem svého bratra měl rád, jak jsem ho obdivoval. Ale on mně přehlížel. Nebyl jsem pro něho ani tak dost dobrý, aby se obtěžoval mně zabít.
Ty jsi věděl jak mi je. Věděl jsi to a snažil si se mi pomoci. Ale já to neviděl. Pohlížel jsem na Tebe stejně jako můj bratr na mně. Byl jsem stejný jako on…
Tvůj úsměv mi lezl na nervy, ale hluboko v nitru mi rozsvítil každý koutek mého ledového srdce. Možná jsem jen záviděl, jak snadno se dokážeš vyrovnat se svou samotou. Všichni Tě nenáviděli, ale místo toho, aby se Tvá nenávist obrátila proti nim, snažil si se dál. Nakonec se Ti to povedlo. Máš přátele, máš kamarády… V Irukovi máš snad i kousek rodiny.
Co jsem mněl já? Haldu otravných fanynek a Tebe. Ano Tebe a bylo mi to jedno. Bral jsem Tě jako otravného člověka ve svém životě, ale teď vím, jako moc jsem se mýlil.
Itachi už je mrtví. Jeho jsem zabil už jen z důvodu, aby můj odchod nebyl až tolik zbytečný. Díky Tobě jsem zabil i Orochimara.
Teď se snažím dojít aspoň k bráně svého bývalého domova a naposledy vidět Tvůj úsměv. Chci umřít šťastný. Všechna bolest jako by neexistovala když na Tebe myslím. Měníš od základů lidské povahy, víš to?
Nedokážeš si představit, jak jsem ty roky trpěl. Ale Ty jsi trpěl víc… Kvůli mě ses vydával na nebezpečné mise. Kvůli mně Ti byla věnována rozsáhlá zranění. Kvůli mně si ležel týdny a týdny v nemocnici… Jen kvůli mně a mému hloupému, neuváženému rozhodnutí.
Konožská brána je už blízko, blizoučko. Pár kroků… Procházím bránou a strážci se na mně divně dívají. Nezastavují mně… Jen se dívají. Já jdu dál. Na nohou mně drží jen Tvůj obraz, jež se mi zračí v mysli. Vím kde budeš, ano vím to. Kde jinde bys byl… Lehounké zkřivení rtů připodobňující úsměv mi přeběhne po tváři.
Dojdu na tu malou louku, kde tak tvrdě trénuješ. Jsi tu každý den… Někdy i v noci, a proč? Kvůli mně… Opřu se o zeď, pozoruji Tě. Tvé pohyby, Tvé útoky… Tolik se zlepšili za ta léta. Chtěl si být lepší, abys mně mohl přivést zpátky. Už nechci ani jediné zranění na Tvém těle. Přicházím sám, abys měl konečně pokoj.
Ostrá bolest v hrudníku mi připomene blízký konec. Nechci abys mně viděl v tomto stavu… Doplazím se za roh a tam se sesunu na kolena. Krev z mých úst zbarvuje zem do ruda. Bohužel jde kolem pár ninjů a všimnou si mně. V tu chvíli nemám sílu ani klečet. Definitivně se zhroutím na zem. Přiběhnou ke mně, jejich tváře mi připadají povědomé…
"Naruto…" Ani nevím proč jsem Tvoje jméno vyslovil. Ale když lidé umírají, myslí na to, co milují ne? Říkají mi nějaké věci, ale já je nechci poslouchat. A pak jeden z nich přivede Tebe.
"Sasuke? Proboha Sasuke, co se ti stalo?!!" Bolí mně slzy, které se Ti objevili na tváři, vytékající z Tvých krásných očí. Přiklekneš ke mně a zvedneš si mně do klína. Skláníš se nade mnou.
"Sasuke neumírej prosím!!!" Řveš, tiskneš si Svou hlavu k mému hrudníku. Nezasloužíš si být zašpiněn mojí krví…
"Miluji Tě Naruto. Jak hloupý jsem byl… Odpusť…"
Můžu stokrát prosit o odpuštění a stejně se mi ho doopravdy nedostane. Protože tohle je neodpustitelné…
"Není co odpouštět. Já ti už dávno prominul… Hned po tvém odchodu. Taky Tě miluji…" Tolik mně Tvoje slova překvapila. Jak by někdo mohl milovat takovou zrůdu, jako jsem já? A navíc někdo jako Ty? Někdo, kdo je čistší než samotní andělé…
"Usměj se… prosím" Donutil jsi se k hořkému úsměvu. Usmál jsem se s Tebou. Byly mi ukradení lidé okolo nás, neexistovaly. Byl jen jsi jen Ty a Tvůj úsměv. Celou dobu jsem Ti hleděl do modrých očí. Tolik bolesti, tolik lítosti, tolik smutku a ještě něco. Něco co jsem zatím nedokázal identifikovat. Ale došlo mi to hned po tom, co jsi se ke mně sklonil a přitiskl Své rty na mé. Byly sladké a chutnaly po touze mně zachránit. Když jsi se z absence kyslíku odtáhl, znovu jsem se usmál.
"Sbohem Naruto… Pamatuj si, že mi smrt nezabrání na Tebe myslet, kudy budu chodit..."
"To já dělal do teď... Nechci abys odešel, prosím ne!…"
Pevně jsi mně objal, jakobys mně už nikdy nechtěl pustit. Tvá lehká vůně a Tvé objetí zase zaplašily všechnu bolest. Na chvíli jsem měl pocit, že v klidu vstanu a že mi nic není. Ale oči se mi pomalu zavíraly. Záplava zlatých vlasů mně provázela i po zavření těch očí.
Už mi nevadilo že umírám. Splnil se mi můj sen, umírám šťastný…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Syuu Syuu | E-mail | Web | 27. února 2012 v 18:26 | Reagovat

Budu se opakovat, ale tvá tvorba je dokonalá... Ty jsi dokonalý... Fascinuje mne tvé vyjádření emocí, situace...

2 Katy ^^ Katy ^^ | Web | 1. března 2012 v 7:35 | Reagovat

A další dokonalé dílo z pera dokonalého spisovatele... ^^
ty jsi jeden z mála lidí, který mi dokáže svýma povídkama vedrat slzu do oka...
Je to úžasné, dokonale procítěné... a já nemám slov :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama