Varování - blog obsahuje povídky typu yaoi..( Kluk x Kluk )

Duben 2012

" Naoki "

25. dubna 2012 v 18:45 | Kakashi-Sama |  Povídky jakéhokoliv druhu... Téma není Naruto...
Kdybych Ti řekl, ´vyspi se se mnou´, půjdeš?!" Díval se mi ten roztomile opilý blonďák přímo do očí. Měl jsem strach, že se neudržím a udělám mu to už tam venku na ulici.
"Nepokoušej mě, Naoki, nechtěj vědět, co bych Ti provedl." Usmál jsem se na něj. Ten blázínek zcela určitě nevěděl s kým si zahrává. Potkali jsme se teprve před dvaceti minutami a popravdě, už jen z pohledu na něj jsem tvrdnul. Tenhle noční klub je moje loviště, můj revír, všechny ty vypracovaný chlapecký prdelky se mohli chlubit tím, že sem byl v nich. Jména byli zbytečný, k čemu je znát, když je to příští noc zase někdo další. Pořád dokola, tělo za tělem, slib za slibem "To víš, že Tě miluju brouku, teď hezky drž a nožky od sebe, ano?" Byli směšný, skoro jako holky. Až na tohohle světlovláska, dnes tu byl poprvé. Neváhal bych ho využít stejně, jako kohokoli jinýho, ale on byl…. zkrátka jinej.

"Neměl jsem toho tolik, abych nevěděl, co říkám, Yori!" Křikl na mě. I když jsme stáli venku před klubem, síla a dunění hudby zevnitř nás nutila se k sobě přibližovat, abychom se slyšely. Znovu promluvil. "Stejně vim, že mě chceš, máš to v očích. Přemáháš se, abys mě nevojel už tady, co?" Ten kluk měl kuráž, dovedl mě odhadnout a měl pravdu. Já ho chtěl, musel jsem ho mít, on byl výzva. Už jsem se v něm viděl, tyhle představy mě dokázaly vzrušit tak, že mě rozkrok skoro bolel, jak se tísnil v trenkách. Ovšem byl tady jeden problém…momentálně on sváděl mě. Nedokázal jsem se mu podívat do obličeje, jak je to možné? Jakoby mě znal. Věnoval jsem mu škodolibý úsměv a jednou rukou jsem ho popadl za límec polorozepnuté košile a přirazil ho k protější zdi až vyhrkl. Zavrčel jsem na něj a přísně mu šeptal do ucha.

"O co Ti jde, Naoki? To Tě tak moc rajcuju? Mimochodem, trefil ses, opravdu hodně se přemáhám. Mám chuť Ti ho tam vrazit a poslouchat, jak řveš, jasný?...."

"Proč to neuděláš?" Ozval se najednou přidušeným hlasem.

"Co?" Nechápal jsem ho.

"Povídám, proč to neuděláš, Yori. Dělej, vezmi si mě, hned, teď a tady. Já to chci!" Při posledních slovech se mi i při své bezvýchodné situaci podíval do očí a olízl se mlsně jako kočka. Srdce se mi najednou splašilo, ten alkohol, který jsem vypil, ta hudba v mých uších, třas ve svalech. Už jsem se neovládl. Svým tělem jsem ho hrubě natlačil na stěnu a násilně se jazykem dobýval do jeho úst. Byl jsem nemilosrdný, doufal jsem, že se podvolí, že ho dokážu zlomit, tu jeho vzpurnost a bujnou povahu. Ale on ne, dychtivě mi polibky oplácel a co víc, rukou mi zajel pod triko a hladil mi hruď. Takovou naléhavost jsem nikdy před tím nezažil, to já byl dobyvatel, ale on mě teď srážel na kolena. Kňučel bych zklamáním, kdyby přestal. Ani nevím, jak se to stalo, cítil jsem jeho sametové prsty v kalhotách.

"Prosím, Naoki…" Šeptal jsem mezi polibky jako nějaká děvka. Chtěl jsem víc, potřeboval jsem se udělat, aspoň jednou, už jsem to nemohl vydržet. Začal jsem ztrácet sebekontrolu, stačilo jedno trhnutí a několik knoflíčků z jeho košile se rozlétlo do stran. Konečně, ten pohled mi vzal dech. Byl tak úchvatný, až jsem se zachvěl. To tělo mě vydráždilo k dalšímu výpadu, tentokrát na pásek u jeho kalhot. Bylo mi jedno, jestli nás někdo uvidí, už nebylo cesty zpět, už to nešlo zvrátit. Potřeboval jsem jeho teplo. Chci, aby mě v sobě cítil.

"Neboj se, už to bude, už brzo." Skoro ho nebylo v tom hluku slyšet, ale já vnímal, jak si hraje s mým penisem, jak ho rukou laská a masíruje v dlani. Kdy mi vlastně svlékl kalhoty? Vášeň z našich polibků se nevytrácela, naopak ten chtíč mne pohlcoval, bylo to spontánní a příjemné. Přibližující se vrchol jsem naznačil hlasitými vzdechy. Byl jsem to vůbec já? Nepoznával jsem se, ale bylo to neskutečně živé. S dávkou lihovin v krvi jsem cítil každý jeho dotek tak intenzivně, jakoby se mně dotýkal zevnitř.

"Už to.. už to.. dělej." Sevření mé chlouby zesílilo a pohyb zrychlil, poslal mě rovnou do nebe. Vykřikl bych nebýt jeho lačných úst, které mě utišili. Okouzlující pocit, přesně to jsem potřeboval, ten kluk byl zázrak. Snažil jsem se vydýchat, trochu si odpočinou po tom náhlém přívalu emocí a touhy. Ale něco se stalo.. něco, co jsem neočekával.

"Snad sis nemyslel, že budeš jediný, komu to bude příjemné." Zašeptal mi zvrhle do ucha a já znejistěl. Teprve když mne od sebe odstrčil a nechal mě se zapřít rukama o zeď, došlo mi to. Zalapal jsem po dechu. Jestli byla má hruď před tím splašená, teď mi srdce vynechávalo údery. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Slova se mi zasekla v krku. Slyšel jsem cinkání přezky jeho pásku, kterou jsem nestihl rozepnout, poté rozjíždějící se zip a nakonec jsem na vteřinu přesně věděl, že si stáhl kalhoty i se spodním prádlem.

"Ne, to ne… já.. nechci, Naoki… nechci to!" Začal jsem se vzpouzet, ale byl jsem natolik vláčný, že mu ani nedalo moc práce si mne přidržet ve správné poloze. Když už k tomu mělo dojít, věřil jsem, že si mě alespoň připraví, ale ne. Místo prstů jsem však ucítil, jak se do mě tlačí v celé délce. Vyděsilo mě to, trhal jsem sebou do všech stran, ale čím víc jsem se snažil utéct, tím víc to bolelo. Pak, neočekávaně tvrdě přirazil. Byl hluboko ve mně. Můj nelidský trpící řev se musel rozléhat daleko po okolí.

"Tak nakonec jsem to já, kdo ho do Tebe vrazil a poslouchám, jak řveš!!" Zašeptal rázně a začal násilně přirážet…..

Prodejná krása

24. dubna 2012 v 17:16 | Reita-kun |  Povídky jakéhokoliv druhu... Téma není Naruto...
Hideki je mladý chlapec, pro svou krásu prodávaný jako zboží. Neustále využívaný na pokraji zhroucení má dalšího zákazníka..... stačí zatnout zuby a vstoupit do pokoje...
Na břehu řeky, zády opřen o zchátralou, časem poznamenanou zeď jednoho ze stejně postižených domů, sledoval pomalý a nezvratitelný západ Slunce. Vždy věřil, že jednoho dne již nevyjde. Avšak nyní si jeho hřejivými paprsky nechal škádlit tvář, jakoby právě dnes zapadalo naposledy. Nasával vůni vody a rozpálených kamenů. Šedivé, stejně nevýrazné a nicotné jako tenhle svět, jako chlapec sám. Mrtvé město za jeho zády bylo jeho skutečným domovem, tam patřil. Ale dokud bylo Slunce pořád na obzoru, nemusel se vracet, nemusel trpět. Ještě chvíli, jen chviličku.
Mlčky pokuřoval zmačkanou cigaretu, kterou stěží udržel v roztřesených prstech. Vítr mu čechral jeho kdysi hebké světlé vlasy a rozevlával mu je kolem hlavy. Nechal se unášet myšlenkami, vzpomínkami i tíživými pocity vinny, jež na svých bedrech nikdy nenesl. Kéž by mohl toto místo opustit a žít jinak, ale nikdy nebude. Děvka, ano tak ho nazývali. Ti všichni se kterými trávil bezesné noci plné křiku, slz, alkoholu a peněz. Pokaždé ho jen pošpinili, využili jeho překrásného těla a nechali napospas osudu s několika drobnými pohozeními v rohu místnosti. Stejně jako jeho. Nebylo úniku, žádná cesta zpět.
Poslední chabé paprsky se mu opřely o obličej a nedlouho poté i neopožděnější z nich zmizel ve stínu města. Chlapec se náhle uklidnil, i tento večer byl zpečetěn jeho osudem. Už neexistovala možnost volby, zůstala temnota a chlad. Smířený s tím, co jej čeká, odhodil nedopalek a nechal své unavené plíce vydechnout bílý kouř. Na kratičkou chvíli zavřel oči, jen na okamžik byl v jiném světě, ve svobodném a krásném, kde jej nic netížilo, kde zažíval absolutní volnost a lásku. Byl ve snu.
"Hideki, kde jsi. Dělej, koukej sem naklusat, ty špíno!" Tak tohle byl skutečný svět, tam žil. Tak jako každý večer ho tenhle otravný a protivný hlas volal, srážel ho níž, snad pod úroveň krys ve stokách. Nebyl Nikým, jenom zbožím, kusem masa schopným posloužit každému kdo má chuť i peníze si užít s někým, jako je on. Poslední dobou byl troskou, nic z něj nezbývalo, vzpomínal na své tělo, kdysi schopné vášnivě milovat i přijímat lásku. Avšak nyní jeho pohled spočíval na nezdravě propadlém bříšku, vystouplých kyčlích i žebrech. O jizvách, šrámech, zaschlé krvi a spermatu na těle nemluvě. Žil protože žil, dýchal protože dýchal. Neznal důvody své existence, netušil zač ho Bůh tolik trestá. Nejspíš si to zaslouží.
Když se chlapec dobelhal až k domu, odkud jej volali, ucítil známý zápach lihovin a cigaret. Absolutně bezchybně věděl, kolik lidí bude uvnitř, co budou pít, které karty mají v rukách i rukávech. Znal jména, tváře, adresy i počet nocí, kdy si ho násilně brali a on křičel bolestí. Vešel dovnitř.
"Máš tady zákazníka, Hideki, kde ses coural, co? Zas u tý smradlavý řeky? Ještě jednou Tě tam uvidím a nechám Tě spát venku, rozumíš?!" Všichni přítomní se začali hlasitě smát, když na něj ten hlas spustil, sotva vešel do dveří. Byl to majitel tohohle podniku, spíše by se tomu dalo říci putyka a nevěstinec dohromady, avšak jedinou levnou děvou tu byl světlovlasý chlapec. Vnímal na sobě pohledy lidí, když procházel k pultu. Byly slizké a oplzlé, stejně jako osoby, kteří se dívali. Jedinou překážkou mezi nimi a Hidekim byl fakt, že on je také pouze majetkem a je nutno za něj platit. Jinak si světlovlasý uvědomoval, že je ve svých otrhaných šatech se štíhlou postavou příliš snadnou kořistí pro tyhle mlsné vlky. Došel až k baru a smutně pohlédl do tváře svému vlastníkovi. Byl to starší muž s plnovousem. Jako brouci mu po tvářích poskakovaly velké pihy a několik rozšklebených jizev mu na vzhledu také příliš nepřidalo. Muž se k chlapci obrátil.
"Na co tak civíš, Tvá práce je vzadu, padej!" Okřikl ho vousatý a dál se věnoval své práci. Takže přece, zase se dnes nechá využít, opět bude jenom nástroj rozkoše jiným, zatímco jeho slzy se budou vpíjet do polštáře. Za ty roky by již měl být zvyklý, avšak nikoli. Nikdy si nezvykne na to být jen hračka. Ještě než zašel do vedlejších dveří, uslyšel ten nenáviděný hlas znovu.
"A Hideki, vypadá, že je bohatý. Zařiď, ať je spokojený, jasné?" Ovšem, že ano. Jakoby se už tak tolik nesnažil už jen tím, že jim nabídne svoje tělo. Copak se tím už tak nestává loutkou? Je to snad málo?
"Ano, pane, budu se snažit." Odpověděl poslušně. Jeho hlas byl milý a laskavý a i přes nenávist v srdci oplýval stále jakousi záhadnou vřelostí a klidem. Poslušnost byla vlastně velice očekávaná, samozřejmě, že se podřídí, chce jíst a mít místo kam se může vrátit. Škoda, že je to tady. Jen velice nerad vešel do dveří, za kterými se na konci dlouhé chodby ukrývala osamocená místnost. Hideki onu chodbu bytostně nesnášel, věděl přesně kolik je to kroků od dveří k tomu pokoji. Znal i počet vteřin, za které je schopen tam v normálním tempu dojít. Byla to jeho cesta do pekla. Každý metr jakoby ho spaloval a oddaloval mu tak nebeské zahrady, jež ho stejně nikdy čekat nebudou. Narodil se hříšný, zemře jako zvíře. Už z dálky to cítil, nasával ten zápach sebe samého, byl to jeho pot v matraci, slzy smísené se slinami nasáklé v polštáři, krev a sperma na ušmudlané, potrhané pokrývce. Cítil sám sebe a udělalo se mu zle. Ne, teď nesmí odejít, musí pracovat. Vstoupil do pokoje.
Stejné jako vždy, avšak tentokrát tolik jiné. Tři nehybné plameny svíček dodávaly místnosti minimum světla, snad právě proto se ta muka dala vydržet. Lepší je nevidět, když trpíte bolestmi, které nepřestanou do chvíle, než se trpitel uspokojí. Jakoby se slyšel, už mockrát prosil, křičel, sliboval, už tolikrát na tom místě žádal Boha, aby si vzal jeho duši a nechal jej zemřít. Avšak Bůh jej nevyslechl, byl příliš vzdálený tomuto místu. Chlapec se po pokoji rozhlédl. Dvě okna zatažená strohými látkovými závěsy, rozvrzaný stůl, dvě židle a větší postel. Lůžko, které světlovlasému každý den připomínalo kým je a kam patří. Kupodivu k němu Hideki odpor necítil, nevadilo mu. V něm bolest nejen začínala, ale i končila, spolklo již nespočet jeho slz a vzlyků. Někdy měl pocit, že je s ním spjatý, že k sobě zkrátka patří.
V tom momentě zaznamenal v nejméně osvětleném koutě místnosti pohyb, avšak rozeznal jen temnou siluetu člověka bez tváře. Zákazník se mu zřejmě nechtěl ukazovat, Hideki na to byl zvyklý, někteří lidé si nepřejí, aby byli poznáni. Chlapec vydechl a čekal. Většinou jej cizinec oslovil jako první a pověděl, co chce s chlapcem dělat, ale nyní ne, bylo ticho. Světlovlasý se zavrtěl, netušil co by měl činit, třeba si ho ten muž chtěl jen prohlédnout. Jen stál a snažil se nehýbat, pohled upřený směrem k temné postavě, jež odmítala vystoupit ze stínu. Najednou se Hideki snad probudil ze sna a pomyslel si, jaký je to hlupák. Ten muž sem přišel, aby ses ním pomiloval, aby si přivlastnil jeho tělo, aby ho pod sebou slyšel kňučet. Zcela uvolněně přešel k posteli a mlčky ze sebe začal svlékat oblečení. Jen těžko se ty hadry daly nazývat šactvem, přesto si chlapec nedovolil stěžovat. Když byl úplně nahý a mihotavá světla svíček dala prozradit jeho vyhublou, avšak stále andělsky krásnou postavu, muži ve stínu se zatajil dech. Hideki se natočil ke světlu a díval se na sebe, stejně jako cítil pohled druhé postavy v rohu. Chtěl, aby zákazník věděl, co kupuje. Hideki nabízel své tělo, víc neměl.
Nakonec se světlovlasý dostal na lůžko, už to neměl v úmyslu protahovat, jen ať je to za ním. Jen jeden z těch, kteří si ho vezmou. Zaujal polohu na všech čtyřech a roztomile vystrčil malý zadeček. Doufal, že muž se konečně vynoří z temna a přiblíží se. Přestože většinou nemusel znát obličej toho, kdo jej przní, u tohoto muže byl váhavý a zvědavý. Netušil, zda jeho zákazník bude hrubý s násilnickými sklony a nebo možná bude mít jen chuť cítit teplo a mazlit se. I takové Hideki míval, přestože jich mnoho nebylo. Muž promluvil.
"Co chceš, abych teď udělal, Hideki?" Zeptal se muž a jeho hlas byl neočekávaně příjemný. Zněl mladě a laskavě. Ne, je stejný jako ostatní. "Mám si Tě vzít? Řekni…" Chlapec ničemu nerozuměl, co je to za člověka? Proč se ho tak ptá? Nikdo s ním nikdy mluvit nechtěl, vždy ho jen pošpinili a odvrhli. Co by měl říct? Bál se, aby muž neodešel.
"Dělejte se mnou co chcete, pane. Teď patřím Vám, nemám vlastní přání." Řekl světlovlásek stroze, přestože sám sebe donutil lhát. Ale nemohl jinak, byl jenom zbožím, prodejnou děvkou. Cizinec se stále neodvažoval opustit svůj úkryt a odhalit tvář.
"Každý má přání, Hideki. I ty musíš nějaké mít. Pověz mi o něm, prosím." Chlapec strnul, poslední slovo mužovi řeči mu vehnalo slzy do očí i když se je zoufale snažil rozmrkat. Prosím. Ten člověk jej o něco žádá, prosí ho. To slovo neslyšel už spoustu let, dokonce se teď zastyděl, že na něj zapomněl. Chlapec se opatrně posadil na kraj postele a schoval obličej do dlaní. Plakal ač věděl, že je to zakázané. On nesměl před kupujícím plakat, byl nástrojem, emoce neprojevoval. Tedy až na chvíle, kdy již nedovedl snést ono trýznění.
"Chtěl bych… chtěl bych…"
"Pokračuj." Pobídl ho příjemný hlas.
"Vrátit se domů. Chci se vrátit domů…" Vzlykal chlapec teď už naplno, neschopen zakrýt slzy ani beznaděj. Jeho hrubá nahota se v místnosti čeřila s vůní cizince, který konečně vyšel z temna. Přešel k uplakanému světlovlasému chlapci, posadil se vedle něj a přitáhl si jej do náruče. Jeho doteky byly hřejivé a jisté svým záměrem, utěšit Hidekiho zármutek. Sehnul se k jeho drobné maličkosti.
"Ššš, neplač, bratříčku, pojedeme domů. Slibuji." S polibkem, jež chlapci věnoval do vlasů ho přikryl vlastním dlouhým kabátem, vzal do náručí a za dusotu koňských kopyt s ním zmizel v hvězdné noci….

Slibuju..

23. dubna 2012 v 17:46 | Reita-Kun |  Povídky jakéhokoliv druhu... Téma není Naruto...
Nesahej na mě, rozumíš? Už nikdy!" Vykřikl rozzlobený černovlasý chlapec, přestože jeho hněv vycházel právě z pocitu nedostatku intimity a osamělosti. Stále sám, i přes sliby a naléhání, nic se nezměnilo. Už to nedovedl snést, přetvářku a faleš, se kterou se nutil vypadat jako ten silný, kterému nevadí trávit většinu dne pouze se svými myšlenkami na něj. Jenže myšlenky a vzpomínky nikdy nedokáží nahradit opravdový cit, nejsou totéž jako polibek, nevyrovnají se něžnému milování s ním. Raději se jej vzdá úplně, nechá ho odejít ze svého života bez dalšího trápení, neb tyhle jizvy ještě jsou schopné se zahojit.
"Už nikdy? Proč? Neodháněj mě od sebe, Kaoru. Miluju Tě." Vydechl žalostně mladík, jehož světlé, téměř až bílé vlasy mu spadaly do čela a dráždily jej svými konečky v tyrkysových očích. Byl zoufalý, ničemu nerozuměl, avšak tok jeho mysli byl náhle přerušen dalšími ostře znějícími slovy. Bolela, zraňovala, neskutečně ubližovala.
"Přestaň! Neříkej to! Už to nechci slyšet! Lžeš mi a já už Ti nikdy nebudu věřit, Tetsuhiro." Při jeho jméně se černovlasému zlomil hlas. Kolikrát to jméno vyslovil, kolikrát ho viděl na displeji telefonu, kolikrát jej sténal do polštáře, když uvnitř sebe cítil celou jeho délku, která si jej nemilosrdně přivlastňovala, avšak nikdy mu neublížil. Tolik jej miloval.
Světlovlasý Tetsu se pokoušel svému milenci pohlédnout do očí a spatřit v nich hořké slzy, které z jeho hlasu vyčetl. Musely tam být, už jen následný vzlykot prozrazoval jejich tichou přítomnost, zároveň s lítostí nad činem, který páchá. Avšak mladík se nehodlal vzdát.¨
"Nikdy jsem Ti nelhal, Kaoru. Prosím, neplač. Vždycky Ti to povím. Miluji Tě, milu…"
"Přestaň!!" Černovlasý se již neovládl. Užsi nepřál víc bolesti. Proč neodejde? Proč prostě neodejde? Už nemůžu, nedokážu to. Bože, pomoz mi!Kaoru se už nedovedl udržet na nohou a jeho křehká, štíhlá postava se svezla do kouta, kde propadl pláči nad svou slabostí. A to si přísahal, že nedá znát jedinou slanou kapku, že mu oči nezvlhnou a on se s tím vypořádá s elegancí jemu vlastní. Přesto, nyní naprosto nesobecky plakal. Proklínal se. Tetsuhiro, zprvu překvapený chlapcovou reakci k němu nakonec opatrně přistoupil a klesl na kolena. Ještě nikdy neviděl, aby jeho milovaný smutnil a v tuto chvíli byl důvodem jeho žalu právě on. Tohle nesměl dopustit.
"Ššš, tiše. Neboj se, jsem tu." S těmito utěšujícími slovy jej pomalu, ale jistě objal, aby chlapec skutečně pocítil jeho blízkost. Kaoru, přestože měl v úmyslu se bránit a odstrčit ze svého těla ty paže, které jej již mnohokrát takto svíraly, nejednou neodporoval a poddal se hřejivému doteku. Skoro až naléhavě, jakoby právě na tuto chvíli čekal, se vrhl do mladíkovi náruče a nechal své slzy vpít se do jeho oblečení. Křečovitě se chytil jeho saka, přestože světlovlasý neměl v plánu mu utéci, naopak. Své hbité prsty proplétal v černých vlasech a nechal chlapcovu hlavu opřít se o jeho rameno a vydýchávat se.
"Slib mi to, Tetsu, slib mi to, prosím Tě." Zakňučel Kaoru jako dítě, kterým nebyl. Potřeboval to slyšet, musel mít ujištění, že vše je tak, jak být má.
"Nikdy Tě neopustím, Kaoru. Slibuju. Pokud mě budeš milovat, nenechám Tě odejít. Miluješ mě, viď?" Na předvídanou odpověď nemusel čekat dlouho.
"Miluju Tě, Tetsu. Opravdu moc Tě miluju." Chlapec se přestal skrývat, naprosto podmaněn všemi svými emocemi se tisknul Tetsuhirovu na hruď a doufal, že jeho přísaha nikdy nebude porušena. Tolik jej potřeboval, bez něj si připadal bezcenný a nadbytečný, jako díl skládačky, která nikam nepasuje. Bez Tetsuhira pro něj svět neměl smysl a bytí váhu větší než pomalé umírání. Přesto jej měl v úmyslu opustit, avšak pouze s přáním, že mu to světlovlasý nedovolí. To bylo nutné, chtěl vědět, že o něj stále stojí, že ho potřebuje. Nyní v jeho náručí byl v dokonalém bezpečí.
"Už pro mě neplač, nezasloužím si jedinou z Tvých slz, slyšíš. Kdykoli spolu můžeme mluvit. Já jsem živý z jednoho prostého důvodu. Kvůli Tobě! Jsi mi vším, Kaoru. Nezapomeň na to." Slonil se nad svým černovlasým klenotem Tetsuhiro a věnoval mu polibek do tmavé voňavé hřívy. Zbožňoval jeho rybízovou vůni, vždy jej dokázala vzrušit, dokonce už jen vzpomínka na ni. Chlapec se mu v objetí třásl, přestože jej mladík zahříval tělem.
"Odpust mi To. Měl jsem strach." Zašeptal Kaoru tiše a vzhlédl ke svému milovanému, jež nyní vypadal bezradně.
"Strach? Z čeho?" Optal se opatrně světlovlasý a sám se pokusil dopracovat se k původu chlapcovi bázně. Nenapadalo jej nic, kvůli čemu by měl mít Kaoru právo něco podobného cítit.
"Bál jsem se, že už mě nechceš. Skoro se nevidíme, jsem pořád sám. Já.. chápu, že máš moc práce, ale… chtěl bych….chtěl.." Černovlasý sklopil oči. "Jsem sobecký, že?" Povzdychl si, chová se jako dívka, zbrkle a příliš neuvážlivě. Kdyby mohl, sám by se poslal k vodě, i když tuto kombinaci považoval za se životem neslučitelnou. Tetsuhiro se zasmál a pozvedl chlapcovu tvář jemným tlakem svých prstů na jeho bradu.
"Vůbec nejsi sobecký, jsi zamilovaný." Konstatoval šťastně světlovlásek a ujistil chlapce, že se pokusí trávit s ním více času. "Co třeba zítra, mám volno. Vyrazíme někam?" Nabídl mu, přestože mu v hlavě problikl obraz všech nevyřízených dokumentů, papírů k opravení, odevzdání, podpisu. A ještě mnoho jiného leželo na jeho pracovním stole v kanceláři, kam se měl zítra najisto dostavit, kvůli neodkladné schůzce s několika významnými lidmi. Nepůjde tam, tohle bylo přeci o tolik důležitější.Kaoru okamžitě projevil nadšení.
"Vážně? Opravdu máš čas? To je skvělé, chtěl bych jet….." Tetsuhiro už jej ale neposlouchal, stačilo mu, že byl šťastný, že byl stále jeho. Pojede, kam jen si černovlásek řekne. Jen když ho neuvidí plakat. Jeho slzy byly hříchem padajícím na Tetsuovu hlavu a toto provinění by si nedokázal odpustit.
Večer usínali vedle sebe, jako jedno tělo, zahřívali se navzájem natisknuti jeden na druhého a propleteni do sebe. Kaoru se nemohl cítit lepe, když vnímal Tetsuhirovu intimitu se kterou do něj ten večer vnikal a on se nechával strhnout touhou po jeho teple. Skončili naprosto vyčerpaní, ačkoli všechny ty nejkrásnější pocity si užili až na samém vrcholu, kdy byli skutečně spjatí.
První paprsek smělého ranního Slunce se protáhl skulinou v okně, aby dal prozradit slova, ledabyle načmáraná na obyčejném papíře. Vzkaz:.
"Odpust, Kaoru, musím odejít naléhavě do práce.
Promiň. Vynahradím Ti to. Miluji Tě.
Tetsuhiro"

Už nepřišla slza, jen smíření s realitou…

Organizační věc..

23. dubna 2012 v 17:43 | Reita-kun
Lidi, takže mám tu jednu organizační věc o které byste měli vědět... Měním si svůj nick... Kakashi-Sama už je zastaralé :D a tak si měním na Reita-kun...

Příště mě radši zabij..

21. dubna 2012 v 14:11 | Kakashi-Sama |  Povídky yaoi...
Sasanka-chan, zde je Tvá slíbená povídka.. Až jí dočteš, tak mě pak něčím hlavně neumlať, jo? :D Protože já Tě varoval, že mi poslední dobou povídky nejdou :D
Všem se omlouvám za pravopisné chyby a za tu nadmíru teček :D

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Itachi hleděl na svého mladšiho bratra....byl tak blízko...slyšel jeho srdce tlouct v divokém rytmu..možná...strachu..možná nenávisti.
Usmál se, doufal že neska to skončí, všechno jeho snažení, ale vůbec si tím nebyl jistý. Citíl na sobě Sasukeho nenávistný pohled,kterým ho probodával...ale to nestačilo...
Viděl jeho odhodlání..jeho sebevědomí od jejich posledniho setkání vzrostlo..ale Itachi pochyboval že dost....na to aby mu vubec mohl ublížit...neměl stejné oči...i přesto co mu kdysi řekl zjevně se o to nepokusil..bude ho muset donutit..hlavou se mu honily myšlenky...a na tváři mu hrál škodolibý usměv..
Sasukeho výraz byl nehybný..a jeho pohled až ledově klidny..ale uvnitř hrozně zuřil jakmile viděl znovu tvář člověka,který mu zničil celý život..křečovitě sevřel katanu..chtěl vidět Itachiho umírat..to byl jeho životní cíl..a on ho dnes musí dosahnout...chce vidět Itachiho smrt...tak moc...vztek mu nedovolil klidně přemýšlet...uplně ho zachvátil...jeho oči změnili barvu na krvavě rudou...
"Muj malí pošetilý bratře"zazněl Itachiho hlas s posměšným podtonem....
"Mysliš že si dost silný...ani nemaš oči jako já"smich se nesl noční krajinou...Sasukemu drásal nervy..
O to přesně Itachimu šlo...chtěl ho vyprovokovat...chtěl vidět jeho zlost..chtěl jeho silu pocitit na vlastní kůži...jeho vlastni oči mněli stejnou rudou barvu...mohl kdykoliv ukončit tenhle boj...jeho mysl se toulala v dobach kdy byl Sasuke malí..usmíval..se..hodně se změnil...samozřejmně veděl že za to může on..že mu zničil život... naději...budoucnost....
Sasuke zautočil...vztek ho ovladal...jeho utoky..nabírali na rychlosti..Itachi jim uhybal..viděl zlepšení schopnosti..ale nestačily....prozatím byl tenhle boj na nic...tak tak uhl Sasukeho utok..chitil mu ruku a prudce s nim trhl k zemi...
Sasuke sjel po kamenech a podkosil mu nohy...
Itachi tvrdě dopadl na kamením pokrytou zem...a šterk mu sedřel ruku do krve..usmal se...
"Muj malí bratře zlepšil si se,ale ne dost"škodolibě se usmíval...
Sasuke vytahl katanu....zachvatily ji blesky...
Hmm Chidori v kataně..pěkné..pomyslel si Itachi..a v mžiku se objevi za Sasukem...a tvrdou ranou do pateře ho uzemnil...
Sasukemu se podlomily kolena..udělal to tak lehce tak lehce mně odstraní..Sasukemu se myslí honily zoufalé myšlenky.
Itachi...se na sasukeho zadival s pohrdavym usměvem...
"Viš proč si tak slábáý Sasuke?stále ti chibí nenavist..."provokoval ho...
"Ale ja ti ten důvod dam pokud ti ještě nestačily!"zavrčel...a vytahl rychlim pohybem katanu...
Kopnul ho do břicha..cítil jak se mu chodilo zabořilo do Sasukeho břicha..ten jen zaskučel bolesti a svezl se na kamením posetou zem...
Itachi se na sasukeho zkrouceneho v bolestích zadíval..smutnym pohledem...chtěl aby ho nenáviděl ale nic nestačilo..nenávist mu zjevně nedalo takovou silu...jaká byla potřeba.
Čim zajistit vetši nenavist..zeptal se sám sebe v duchu...čim mu způsobit vetší bolest...
Pohledl na něj rudyma očima v barvě krve...Sasuke se na nej zadíval plný nenávisti a znechucení...
Když mně teť zabije proč sem udělal všechno ty věci...na co když neměli žadny smysl..žiju jen pro jeho smrt...zabiju ho za každou cenu..pomyslel si Sasuke a odhodlaně se na Itachiho podival...
Nenavist mu dodá silu pomyslel si Itachi...a vyhnul se Sasukeho rychlemu utoku pesti..chitnul ho za zapesti a praštil snim o skálu...Sasukemu ztěžka lapal po dechu...s každym nadechem ho bolestivě bodlo v hrudi..mněl zlomenych několik žeber...
Itachi k němu šel klidným a vyrovnaným krokem...svit ěesice se odražel od čepele katany...
Koukal mu zpřimá do oči..stejné oči...stejná touha...i když tak rozdilní...Itachi od něj neodtrhla chladný pohled...pár metrů a bude u něj Sasuke se zoufale snažil vymslet unikový plán..
Jeho bratr byl u něj..neměl kam utect..je dot pravděpodobne že teť zemře...
"Přišel si mně sem zabít...a skončiš takhle"zakroutí neveřicně hlavou Itachi...aby Sasukeho vyprovokoval..
"To jak si slabý mně až děsí..."zasyči Itachi...a chitne Sasukeho pod krkem....tak jako tehdy...
"Pamatuješ...Jak si mně vyděl zabít..rodiče?....Jak si křičel?...proč mně ani potom všem nemůžeš zabít..."zašeptal mu Itachi do ucha... a v jeho hlase bylo slyšet pohrdání....
Sasuke zatnul zuby....tak moc ho nenáviděl...a i přes vše co mu způsobil...každy jeho utok..byl rychle odražen..
Itachi se mu naklonil k tváři...aočima v barvě krve ho pečlivě pozoroval....
Kdyby použil Tsukyomi nic z toho mit nebude...přemyšlel..a dival se do jeho tváře...byly si vic než podobní...usmivál se....
Sasukeho usměv na Itachiho tváři provokoval...ale i tak se mu špatně dýchalo přes Itachiho sevření....
Chladně na nej pohledl očima plnnýma znechucení...
Itachi mu pohled oplatil... a naklonil se k jeho tváři..trochu povolil sevřeni kolem krku sveho mladšiho bratra...
Sasuke udivem doširoka otevřel oči..když mu Itachi přejel rty přes usta.....uslyšel....zvuk trhajícho se oblečení..a s udivem zjistil..že mu Itachi strhl plašť....
nedokazal vyslovit jediné slovo...čekal bolest..snad i smrt ale tohle važně ne.....
Z Uchihovy tvaře se nedala vyčist žadna emoce...a to bylo ještě horši....
Sasuke ucítíl na svém těle Itachiho dotyky..polila ho vlna horka... na čele mu vyrašily kapky potu...a srdce mu začalo tlouct v neuvěřitelně rychlem tempu....
Snad...Snad...nechce udělat to co si myslim...přemyšlel Sasukeho horečně...a..mirně se zachvěl...
"Muj malí pošetilý bratře snad se nebojiš"zašeptal Itachi posměšným tonem...a dlani..přejel Sasukemu po břiše....
Cítil jak se mu celé tělo třaslo...viděl jak se snaži skrývat zděšení....jak očima nervozně těká po okolí...a hlavou se mu honí...zmatené myšlenky....
Rychlim pohybem si svlekl plášť...a siťované tričko...položil dlaně z každe strany Sasukeho hlavy...na studenou skálu...
Sasukemu naskočila na rukách husí kuže když na sobě ucítil Itachiho pohled....
"Ty parchante...okamžitě nech těch blbin"jeho jméno se mu doslova zpřičilo v ustech a nebylo sto ho vyslovit.....
Itachi se sklonil k jeho tváři.....přes stale docela pevné sevřeni Sasuke nemohl uhnout hlavou...jen sebou vyděšeně cukal....
Starši Uchiha přitlačil sva usta na jeho rty...a s usměvem ho sledoval...
Sasuke pevně sepnul usta....a bránil se polibku...Itachi mu je svými pootevřel...a zajel jazykem dovnitř....přitiskl k nemu obličej bliž..a jazykem mu pohyboval v ustech....
Sasuke se snažil branit...ale nebylo mu to platne...oči doširo otevřene strachem upiral nevěřicně před sebe.....
Itachi...mu rukou přejel po břiše...do klína...
Sasuke sebou škubnul...a přeryvaně dychal....nemohl tomu uvěřit sám nechápal co se to děje...uplně ztuhnul..nemohl se vubec pohnout...a mohl jen steží neco řict...
Itachi..ho v klině stisknul....
Sasuke jen..přidušeně vzdychnul...a křečovitě svíral oči.....nechápal proč se nemuže pohnout..chtěl se branit...ale tělo mu to nedovolilo...
Itachi...vytahl..ruku a přejel mu jí po rtech....
Sasuke byl vyděšený jako nikdy.....
Itachi se usmal..zbavil ho posleniho kousku oblečení...
Rukama mu přejel po bocích...a nadzvedl si ho..aby se do něj mohl lépe dostat trochu ho udivilo že se Sasuke vubec nebrání.....
Usmal se...a tvrdě do něj proniknul tak aby mu způsobil co nejvetši bolest....
Sasuke sebou škubnul...a bolestně vykřikl....ruce zatnul v pest...a propnul se......
Itachi..na sobě nedal znat..jak nerad to dělal..a s každym přirazem do nej pronikal hlouběji....
Sasuke...otevřel..vyděšené černé oči...zorničky rozšiřené strachem......
Cítil jak se v něm Itachi pohybuje ale nebyl chopen ani slova na protest...
Itachi...stale přiražel...a přitom sledoval sasukeho reakce.....
Naposledy do něj pronikl a vyvrcholil....slyšel sasukeho zoufaly vykřik....spustil ruce z jeho pasu... a odtahnul se...
Sasuke se svezl po skále k zemi...a trhaně dychal...po zadech mu stekal ledovy pot....
Itachi pohledl na sasukeho třesoucí se tělo...znovu dělal to co nikdy nechtěl...znovu ubližoval...osobě na ktere mu zaleželo....
"Doufam bratře že přiště se zmužeš navic"zazněl jeho hlas nocí....
Sasuke neodpověděl...jen se tisknul..k chladne skále..a vyděšeny pohled upíral před sebe...
Hluboko v sobě cítil zrnko nenávisti,ktera se každou minutou stupňovala....
"Přistě bratře mně zabij"zašeptal Itachi skoro neslyšně...a zmizel.....

Naposled

20. dubna 2012 v 16:02 | Kakashi-Sama |  Básně...
Za světlem dál se plíží stín
za životem smrt kráčí
uvadá záhon kopretin
čas, co zbyl, je zas kratší

Za hudbou tísnivé ticho čeká
za dnem noc přijde znova
voda se ztrácí, vysychá řeka
zbytečná jsou teď slova

Za horkým létem zima mrazivá
za vrcholem bezedná jáma
dopředu se už nikdo nedívá
bez krále je šachová dáma

Za láskou bolest vidím stát
za city smutná prázdnota, co sílí
boří se lehce z písku hrad
naděje zemřela v nepravou chvíli

Ještě jednou ten sen snít
pak třeba až za tisíc let
ještě jednou šťastni být
i když to bude naposled

Anděl..

19. dubna 2012 v 9:34 | Kakashi-Sama |  Básně...
Znám anděla, co do snů chodí,
a láskou zahání můj stín
znám anděla, v slzách se brodí,
obtěžkán tíhou mojich vin
Znám anděla, co na rozcestí,
povede vždycky ruku mou
znám anděla, co ránu pěstí
ošetří něžnou útěchou
Znám anděla a nemám slova
a chtěl bych mu tolik říct
Znám anděla, kam se mi schoval
do srdce, hloupá, co chceš víc
Znám anděla, až svět se zboří
stále ho budu milovat
znám anděla, ať navždy hoří
ta láska, kterou chci mu dát

Láska..

15. dubna 2012 v 13:11 | Kakashi-Sama |  Básně...
Sice nedává smysl, ale já moc dobře vím jak jsou tyto slova myšlená =)
I když mé básně jsou v mnohých případech nepochopené, věřím, že se najde někdo se stejným myšlením jako já a pochopí to ;D



Démon ze zrcadla

14. dubna 2012 v 18:59 | Kakashi-Sama |  Povídky jakéhokoliv druhu... Téma není Naruto...
Barvy….
Prolínají se v sobě, mísí se a zároveň zůstávají sami sebou - ty jemné odstíny vlastního nitra, tajuplné spletence roztříštěných kousků sebe sama ve své nejčistší podobě. Skleněné kousky chladné a vypočítavé duše, stejné jako šedé, nicotné duše zrcadla, tříštícího se v mých dlaních, zarývajícího se hluboko do kůže na mých pažích.
Necítím bolest, ani strach, jen jakoby nekončící prázdnotu, když k mým uším - jakoby z velké dálky - dopadají ty jemné tóny kdysi posvátného skla dotýkajícího se podlahy - tak nečekaně, tak vyděšeně. Šílící bolestí ze ztráty. Čeho, to nevím ani já sám.
Cítím horkost, jež jakoby stékala po kdysi dávno snad bělostné, ničím neposkvrněné kůži, stejně tak silně, tak palčivě, jako tu největší bolest, vtělenou do zimy, jež se pomalu vkrádá přímo do nitra mého těla a pomalu, jistě putuje k srdci, aby zastavila jeho zdánlivě nikdy nekončící tlukot, který cítím hluboko ve svém těle.
Chladné, bolestivé srdce bez lásky.
Pozoruji drobné úlomky zrcadla - snad oné duše, jež v něm byla skryta - a obdivuji jejich lesk, dokonalost, kterou nikdy nepozbudou, neboť vždy budou stejné, krásné jako v den, kdy byly stvořeny. Nikdy neuvadnou, budou věčné, stejně jako smrt. Stejně jako… krev.
Pozoruji drobné úlomky zrcadla zaryté ve svých pažích, nechávám je znesvěcovat svou krví, nečistou, dopadající na špínkou prachem pokrytou podlahu, kterou ozařuje jediné světlo svíce, nejvulgárnější z vulgárních. Neboť pro mne nikdy nedokáže být oním plamínkem naděje… pouze tím nejdepresivnějším, nejšpinavějším ze všeho, neboť právě onen plamen je znakem Jeho.
Přesto mu dnes žehnám. Ve své špatnosti a zaslepenosti pro něj nechávám spadat své slzy z tváří, nechávám ty drobné kapičky shlížet se a těšit se z jeho paprsků, které jej jako jediné dovedou rozzářit. Pouze je, nikoliv mou ušmudlanou, potem a hlínou potřísněnou tvář.
Pozoruji dlaň, špinavou, s polámanými nehty, zalitou čerstvou krví, jak bere do třesoucích se prstů ten největší kousek skla. Kolem mne je stále tma, ticho. Jen tichý, pomalý tlukot srdce, jež vzdalo vše, po čem snilo, po čem toužilo, pro jediná slova uznání z vlastních krutých úst; kapky krve, dopadající na zem do stále se zvětšující louže. Sykot svíce, pomalu zmírající.
Jako celý můj život.
Nicota… sekundy, připomínající miliony, miliardy let, které jakoby proplouvaly kolem, neuchopitelné, neovladatelné. Pouze a jen tu byli, nestarajíc se o ty, jež touto prázdnotou proplouvali s jedinou, poslední otázkou na rtech, která nikdy a nikým nebude zodpovězena.
V žádném z odrazů tisíců sklíček nedokážu vidět sebe sama, již ne, již nikdy ne. Jen on.. on a prázdnota, která obklopuje mne samého, ztraceného v jediném pohledu do jeho očí. Ostré hrany úlomku se zarývají do mých dlaní, jak pevně je jimi svírám. Nebo ne? Nedokážu cítit nic.
Ani vánek, který snad pohladil mou tvář, když se v tuto noc nebe zatahovalo, ani poslední paprsky slunce, jež snad byli teplé, hřejivé, jak dopadali na mé tváře. Jen stálou, ničivou zimu, všudypřítomnou, nekoneční, nechávající mne v agónii vlastní nedůležitosti. Zima, vychutnávající si mou vlastní bolest, smíšenou ze zoufalstvím.
A přec ji miluji. Neb ona, nikdo jiný, nedrží mé oči otevřené. Oči pozorující ty rudě žhnoucí, milované, nepřátelské. Oči démona ukrytého hluboko v zrcadle.
Jejich vyděšený pohled, když jsem je ukryl před sebou samým hluboko do chladu, zimy vlastního těla.
Výkřik. Nikoliv hrdelní, tichý, jakoby křehké kapičky ranní rosy dopadly na zelené listy polní trávy. Cítil jsem jej. Viděl jsem jej.
Výkřik Démona ze zrcadla, když celý svět kolem zčernal.

Křídla

8. dubna 2012 v 13:48 | Kakashi-Sama |  Básně...
Křídla otrhaná,
Křik nevinných,
Jejich duše ztracená,
Nemůže být spasená.
Bez křídel krvácí,
Jejich duše zničené,
Život se z nich vytrácí,
Když hoří křídla kouzelné.
Další dvě křídla,
Další z mnoha,
Ztrácí anděl odsouzený,
Bez křídel, nehorázné utrpení.
Vytrácí se,
Umírá,
Bez svých perutí,
života dál nenabírá.
Trhají křídla dál,
Bezmocným andělům,
Křik, bolest, žal,
Démoni mučí, zabíjejí dál.
Zajatí andělé,
Práva na život nemají,
Když duši ztemnělé,
Smrt klid nedá ji.

Šílená vášeň

4. dubna 2012 v 17:15 | Kakashi-Sama |  Povídky jakéhokoliv druhu... Téma není Naruto...
Nočními ulicemi se v tuhle hodinu většinou nikdo nepotuloval, občas jen nějaká toulavá kočka. Dnes v noci tu právě jedna byla. Avšak tahle se od ostatních velmi lišila - neměla devět životů, nýbrž jen jeden. A i o ten bude brzy okradena.
V koutě slepé ulice se krčila před bezcitným vrahem - přede mnou.
Těkala očima z jednoho místa na druhé, nicméně zcela zbytečně. Útěk byl marný. Nebyla toho schopná. Nebyla schopná ničeho, jen vnímat tu tíhu, jež svazovala její prudce se zvedající hruď. Díval jsem se, jak se bezmocně pokoušela schovat za velkou popelnici. Bylo nádherné pozorovat strach v jejích od pláče narudlých očích. Čím více jsem se přibližoval, tím vypadala zoufaleji. Měl jsem pocit, jako bych se právě nacházel na vrcholu blaha. Šel jsem ještě blíže, abych si to mohl lépe vychutnat.
"Prosím…už mi neubližuj," vyřkla z namodralých úst mezi vzlyky. Tvář měla úplně bledou, po které ji teklo pár slz.
Nemohl jsem se toho skvostného pohledu nabažit.
"Udělej to," rezonoval mi hlavě známý hlas.
Pomalu jsem vytahoval velký kuchyňský nůž. Nic přijatelnějšího jsem v domě dívky nenašel. Krást v příbytcích mých obětí předměty sloužící k usmrcení byla moje další slabost.
Vytřeštila oči, načež začala hlasitě křičet. Ten líbezný zvuk se linul celým okolím. Mému sluchu to bylo příjemnější než nějaká skladba od kdejakého umělce.
"Pospěš si, na co ještě čekáš," zazněl znovu.
Samou nedočkavostí jsem zrychlil krok. Potřeboval jsem nutně ukojit tu touhu, kterou jsem celý měsíc potlačoval. Jen pár sekund mě dělilo od té extáze. Stačil pouze jeden pohyb, aby se její srdce zastavilo a duše se roztříštila na milion kousíčků jako ta nejkřehčí porcelánová panenka. Natáhl jsem ruku a…

"Michaeli, nechal bys toho a pomohl mi, prosím," vyrušil mě hlas mé ženy.
"Už jdu," zakřičel jsem zpátky. Pozoroval jsem, jak poslední kapka inkoustu zasychala na papíře.
"Nechápu, jak můžeš pořád psát takové deprimující věci. Proč nenapíšeš třeba něco ze svého života?" domlouvala mi.
Nad její radou jsem se pousmál a zašeptal neslyšně: "Věř mi, já sám vím nejlépe, že nic člověk nedokáže popsat barvitěji než vlastní zkušenost."

Naposledy...

2. dubna 2012 v 13:46 | Kakashi-Sama |  Povídky jakéhokoliv druhu... Téma není Naruto...
Lidi, jak vás mohou bavit tyto depresivní slátaniny? :D

Drž mě prosím. Prosím, obejmi mě jako by to bylo naposled. Ty víš, že to naposled je. Tak tě prosím, neodcházej v tuhle osudnou hodinu. Zůstaň…zůstaň se mnou až do konce.
Chci toho snad příliš?
Možná bych měl jít sám, možná bych svůj prohřešek měl nést jen a jen na svých bedrech. Nemůžu, tvé ruce, jenž mě tisknou k tvému hřejícímu tělu, ten pocit bezpečí. Já tě jednoduše nemůžu nechat odejít.
,,Bude to dobré, nedívej se, brzy bude po všem." Uklidňuješ mě, když mě vedeš rozzuřeným davem do neznáma. Má tvář je schovaná ve tvé hrudi. Slyším, jak se tvůj hlas chvěje. Ten tón…tak bolestný. Ty víš..ty to víš, že ano? Víš, co se stane?
,,Prosím, neopouštěj mě." Vzlyknu tiše. Chladivé slzy se začnou hrnout z mých lesklých krví prolitých očí. Vytrácí se na tvé hrudi, cítíš je viď? Už víš, že pláču. Už to nejde nadále tajit, nemusím svůj strach skrývat.
Slyším mlhavé hlasy. Rozzuřené hlasy. Křičí, ale co křičí? Nerozumím jim. Jen vím jediné, patří mně. Ty jejich slova, ať už jeden přes druhého řvali cokoliv, jejich slova patřili jen a jen mě, tomu, kdo se prohřešil ze všech nejvíce.
,,Jsem tady, nikam neodejdu." Kam mě jen vedeš?
,,Hm!" Cuknu s sebou se strachem v hlase, i navenek jde vidět, že jsem nervózní a hlavně vyděšený.
,,To nic, jen schod, pojď." Povzdechneš si.
,,Ne, prosím, jen to ne!" Zaprosím vyděšeným hlasem, ale i tak, vím, co se stane. Ať se stane to, co se má stát. Musím být potrestán. ,,Neodcházej, zůstaň." Zaprosím znova. Tvůj dotek, ten mi asi bude chybět, stejně jako ty.
,,Promiň mi, že jsem to právě já, kdo to musí ukončit." Pocítím na svých zápěstích studené železo. Vytřeštím oči. Stojím na dřevěném výstupku uprostřed náměstí. Mé vyděšené oči… hledí na tebe. Tvé dlouhé černé vlasy, tvá tvář…ty. ,,N-ne." Zakroutím lehce hlavou. Škubnu rukama, ale železo neroztříštím. Připoután ke kůlu, je to snad konec?
,,Promiň mi, mrzí mě to, lásko." Šeptneš mi vzlykavým hlasem do ucha. Líbneš mě na tvář..je to snad naposled?
Bílá barva se náhle změnila v rudou. Ječící dav, jenž se díval na ukrutné mučení, přerušil bolestný křik. Zoufalé vyjeknutí a nehorázně bolestné slzy zklamání a bolesti. Kouknu ti do očí. Tebe to také bolí, viď?
,,Prosím, naposled, už jen poslední rána." Šeptnu, konečně smířen se svým osudem. ,,Ukonči mé utrpení, osvoboď mě." Zachraptím.
,,N-nemůžu…nemůžu!" Vzlykl jsi, nechceš o mě přijít? Není už pozdě? Už o mě přicházíš…
,,Naposled…" Steče mi slza po tváři.
Mé levé křídlo je naštípnuté, jeho bílá barva, tak bělostná a bez viny, je poskvrněná vlastní krví. Peří se válí vedle mě na zemi. Tak krutá bolest.
Jen přikývneš. ,,Dobře." Steče ti slza po tváři. ,,Naposled." Povzdechneš si zničeně a znova sekneš. Znova se ozve vyjeknutí. Pravé křídlo…sice méně naštípnuté než to levé, ale i tak…bolest je snad ještě horší. Není divu. V tomtéž křídle se skrývá a vytrácí se z něj i má duše.
Začnu vnímat…ty hlasy, konečně slyším, co říkají…
,,Upalte ho! Ukřižujte ho!" Chtějí to? Proč mě nenechají v klidu umřít…? Můj život už se stejně nedá zachránit. Můžou jen čekat. Čekat až naposled vydechnu. Naposled zvednu hlavu. Naposled ti věnuju mírný úsměv.
Tvá tvář je zkřivená bolestí, po tvářích ti stékají slzy. V ruce svíráš pochodeň, jen se na tebe usmívám. ,,Naposled…naposled máš možnost osvobodit mojí duši." S tím mi steče pramínek krve z koutku úst. Svěsím hlavu k zemi. Ty odcházíš pomalu po schodech dolů, přidáváš se k ostatním.
Zapaluješ dřeno, na kterém stojím, pod ním začíná hořet připravené seno, aby oheň jen tak nevyhasl. ,,Děkuji." Vzlyknu, když cítím horko, bolest a nesnesitelné utrpení. Stále vnímající plameny přemýšlím, proč tito lidé berou anděly za hříšníky? Proč jsou naše křídla hříchem? Proč jen…proč jen ty jsi byl ten jediný, který to tak nevnímal… Proč jen jsi to viděl jinak?

Nadpis není... Autorovi došly slova..

1. dubna 2012 v 13:24 | Kakashi-Sama |  Můj deník...Nebo něco takového..
Má mysl je jak v plamenech, které pomalu a trýznivě sžírají můj zdravý rozum. Slzy plné bolesti a nepochopení jsou jak střepy, jejich proudy se mi zařezávají do tváře. Oči se dívají do neznáma, do nicoty... s prázdným výrazem. Ruce si dělají co chtějí, neovládám je. Zápěstí lemují dlouhé jizvy, krev jež stéká po mých dlaních a tiše padá na chladnou zem. Ten pocit je nádherný. Ta bolest, stehně se nevyrovná tomu, co pociťuji každý den. Jizvy schované pod náramky. Stydět se za ně.. musím. Za to, že jsem tak slabý. Mysl se zmítá ve víru zmatku a strachu.. Otázky.. Jen otázky. Bez odpovědi..